Babylon
Vyprávění o stavbě babylonské věže patří k nejznámějším biblickým příběhům. Mnozí ho čtou jako varování před snahou člověka vyrovnat se Bohu, která je předem odsouzena k nezdaru. Možných interpretací je ale rozhodně víc. Narazila jsem mimo jiné na jeden zajímavý a hlubší výklad. V něm jsem našla odpověď na otázku, kterou jsem si v souvislosti s babylonskou věží vždycky kladla. Komunikace a dorozumění jsou pro mne totiž velmi důležité, ostatně několik let mě jazyky živily, takže jsem nikdy moc nechápala, proč Hospodin ztrestal Babyloňany zrovna ztrátou společné řeči. Podle oné pro mne objevné interpretace byl kámen úrazu v tom, že se kolem stavby soustředilo veškeré úsilí lidí, kteří si tak chtěli učinit jméno a nerozptylovat se po celé zemi. Tím ale přestali naplňovat poslání, které od Stvořitele dostali, totiž rozejít se právě do všech končin světa a zabydlet ho. Zmatení jazyků tedy nebylo nutně trestem za jejich pýchu, ale prostředkem, jak je nasměrovat zpátky k smyslu jejich bytí.
Ne že bychom to nezkoušeli zas a znovu, stavět věže a dělat si jméno. Míříme vysoko a ani ta jazyková různorodost už nám není překážkou. Nizozemský jazykový expert a novinář Gaston Dorren v úvodu své knihy Babylon píše:
Podľa odhadov sa v súčasnosti na svete používa asi 6000 zvukových alebo znakových jazykov, čo je v priemere jeden jazyk na 1,25 milióna ľudí. Babylon teda, zdá sa, nepadol, dodnes v ňom žijeme. Hoci možno predsa len nie. Iná štatistika totiž hovorí, že vám stačí osvojiť si iba štyri reči – angličtinu, mandarínčinu, španielčinu a hidustančinu -, aby ste sa bez tlmočníka dorozumeli na celom svete.
Do své knihy zařadil dvacet největších světových jazyků, přičemž jejich velikost poměřuje počtem mluvčích.
Polovica obyvateľov sveta hovorí niektorým z týchto jazykov od narodenia. Ďalšie stámilióny sa ich učia ako druhý jazyk. Ani v tomto prípade nemožno brať počty definitívne, ale dá sa predpokladať, že asi sedemdesiatpäť percent ľudí sveta je schopných komunikovať niektorou z rečí babylonskej dvadsiatky. O čosi menej relevantné, ale presnejšie číslo hovorí, že deväťdesiat percent z nás žije v krajine, kde niektorý z dvadsiatich jazykov tejto knihy bežne používajú vládne inštitúcie.
Na to, které jsou ty největší jazyky světa, si zkuste přijít sami: kočka se v nich řekne mèo - 고양이 - பூனை - kedi - kucing - گربه - ਬਿੱਲੀ - ねこ - paka - Katze - chat - kucing - кошка - gato - বিড়াল - قطة - बिल्ली - gato - 猫 - cat. Řešení najdete na obálce knihy. Dostanete se na ni kliknutím na nakladatelství Absynt, které knihu vydalo ve slovenském překladu (česky zatím nevyšla).
Kdo by po knize sahal jako po sbírce jazykových medailonků, bude zklamán. Jednotlivé kapitoly se sice věnují postupně každému jazyku zvlášť a začínají víceméně stejnými základními informacemi, jako je například domácí označení, zařazení, psaná podoba, gramatika, zvuková podoba, převzatá slova či internacionalismy, ale tím veškerá jednotnost formy a obsahu končí. Místo celkového seznámení s daným jazykem si autor vybral vždy jen jeden jeho aspekt a tomu věnuje celou kapitolu. Mnohdy to přitom ani není ten nejcharakterističtější nebo nejzvláštnější rys toho kterého jazyka.
Klíčem k pochopení koncepce knihy je brát ji jako soubor esejí o různých lingvistických pojmech a principech demonstrovaných na vybraném jazyce. Už první kapitola tak není primárně o vietnamštině, ale o autorově osobní zkušenosti s osvojováním vietnamštiny jako cizího jazyka. Čtivost, potažmo srozumitelnost jednotlivých částí knihy kolísá v závislosti na tom, jak čtenáře osloví vybraný fokus a jak mu sedne aplikovaná forma. Třeba kapitola o korejštině je věnovaná ideofonům a zvukové symbolice, ale já bych se raději dověděla více o hangulu, kterým se zapisuje. Zklamáním byla i stať o arabštině, tvořená v podstatě slovníčkem lexikálních výpůjček. Právě u jazyků, kterými vládnu, nebo jsem k nim aspoň trochu přičichla, mi téma připadalo poněkud křečovité; naopak texty o těch zcela neznámých pro mne byly obecně zajímavější.
Tamilovia pokladajú svoj jazyk za čosi posvätné /.../. Tamilský jazyk má božskú povahu, zobrazujú ho ako bohyňu, akýsi ekvivalent Panny Márie, dokonca ju veriaci nazývajú kráľovnou, matkou a pannou.
Můj hlavní dojem z knihy je roztříštěnost. Netvrdím, že je to nutně špatně. Každý si v ní může najít něco poutavého, třeba objasnění, jak se jazyk stane světovým a jak se portugalštině povedlo to, co nizozemštině nikoliv, nebo ozřejmění vzájemného vztahu mezi řečovou úrovní a společenskou hierarchií na příkladu honorifik a humilifik v jávštině, nebo fungování jazykového genderového apartheidu, který autor provokativně demonstruje na japonštině.
Ač tematicky o něčem zcela jiném, koncepcí mi Babylon připomíná Tajný život barev. Vtipné je, že srovnáním s barvami začíná:
Rátať svetové jazyky je rovnako náročné ako rátať farby. Kodifikovaných jazykov, ako sú napríklad angličtina, francúzština, ruština alebo thajčina, by sme napočítali niekoľko desiatok, ale to by bolo ako rátať farby na obraze od Mondriana – skončili by sme veľmi rýchlo.
A tady rychle skončím i já. Ale ne zas tak rychle, abych nepodotkla ještě toto: Možná že učit se jakýkoliv cizí jazyk přestává dávat v době překladačů a pokročilých modelů umělé inteligence smysl. Možná zrovna prožíváme dobu antibabylonskou a jsme svědky slučování jazyků místo jejich matení. Možná tím hodně získáváme a taky o hodně přicházíme. Neztraťme ale ze zřetele, kdo jsme a proč jsme. Pro stavění věží a dobývání vlastní slávy nejsme stvořeni.
Komentáře