top of page
  • Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Bleší trhy


Bylo to před dvanácti lety, takhle v sobotu uprostřed července, byť počasí vládlo spíše aprílové, v normandském městečku Domfront, ve kterém zrovna probíhal garážový výprodej. Teda ne že by byly k mání levné garáže, ale místní obyvatelstvo otevřelo dokořán úložné prostory, sklepy a zahradní boudy a návštěvníci chodili ulicemi od jednoho čísla popisného k druhému a dychtivě prohlíželi vystavenou veteš v naději, že najdou ten svůj diamant. Bylo to dávno, ale pro mě to byl natolik nový, silný a kouzelný zážitek, že si dodnes pamatuju nejen ty přeháňky střídané slunečnou oblohou, ale i stoly s vystaveným zbožím a harmonikáře procházejícího se mezi nimi.


Teď už za tou jedinečnou atmosférou bleších trhů nemusíme přes půlku Evropy. Už několikátý rok je máme i v naší vísce. Nic velkého, jen pár prodejců z řad místních a pár přespolních, kteří čile obchodují s návštěvníky i mezi sebou navzájem, takže se může stát, že někteří veškerý výdělek utratí u vedlejšího stánku a nakonec odjedou s více věcmi, než přivezli.


Na letošní blešáky jsme se obzvlášť těšili. Během roku se nám na půdě shromáždilo více než třicet banánových krabic plných krámů z pozůstalostí a ze stěhování. No, vlastně, kdyby to byly krámy, tak je prostě vyhodíme do kontejneru. Jenomže ony to byly všechno věci v zachovalém stavu, leckdy téměř nové, které ještě mohou někomu sloužit, takže se nám je nechtělo likvidovat jen proto, že nám přebývaly, nelíbily se nám, nebo se nehodily do nového bytu. Řeknu vám, když se vám toho sejde tolik, když každou tu krabici xkrát přenášíte sem tam, když už vám ze všech těch věcí jde hlava kolem, ani vás nenapadne si pak na trhu něco kupovat. Úkol zněl jasně: co nejvíc toho prodat. Nasadili jsme mírné ceny a svůdný úsměv a čáry máry fuk, půlka krabic byla fuč.


Jenomže i šestnáct krabic skleniček, hrníčků, talířů, hodinek, látek, ručních vysavačů, fénů, počítačových klávesnic a myší, cédéček, dévédéček a elpíček, brašniček, fotoalb, hůlek, lampiček, zapékacích misek a termosek je o šestnáct krabic víc, než potřebujeme. Proto jsme po dvou týdnech naložili těch přemnožených pět švestek do auta a zamířili s nimi do Tchořovic. Do těch Tchořovic, o kterých už jsem se vám tady rozepsala po jedné z našich zimních procházek, při které jsme si připadali Zavátí větrem.


Bylo krátce před sedmou, když jsme se mlhou hustou tak, že by se dala krájet (nože i prkýnka jsme si ostatně vezli v kufru), blížili k tchořovickému letišti a navzdory časné hodině už jsme uvízli v zácpě tvořené nedočkavými kupci. Sjíždějí se sem šestkrát do roka, někteří pravidelně, jiní, jako my, jednorázově. Navigováni organizátory v reflexních vestičkách jsme si našli kus volné betonové plochy, na kterou jsme svižně vyskládali naše poklady. Ještě ani nebylo všechno vybaleno a už jsem do pokladničky házela první získanou dvacetikorunu. Za půl dne jsme nadbytečný majetek zredukovali opět na půlku, a kromě peněžního zisku jsme byli bohatší o prima zážitek. Já si třeba užila povídání s pánem, který sbírá hrníčky s motivem Prodané nevěsty a má jich už dvě stovky. Petr si zase vychutnal štěstí, když chtěl po jedné paní za nové fotoalbum jen padesátikorunu a ona se mohla zbláznit radostí.


Líbilo se nám tam a Petr už vymýšlí, že bychom se tam v létě mohli vypravit ještě jednou. Označení bleší trhy údajně souvisí s tím, že si jejich návštěvníci obvykle se zakoupenou veteší dotáhly domů i nějaký ten kousavý hmyz, ať už ze starého oblečení, anebo z těsného kontaktu s druhými. My si domů dovezli naštěstí jen česnek, vědomě koupený, takže nás nehryže ani svědomí, že jsme utráceli za blbosti, ani ty blešky v nich. Takže se dalšímu dni v roli trhovkyně nebráním. Jen aby tam zase nepřicválal i ten houpací koník, co se mi tak nebezpečně líbil. Třeba bych ho chtěla zachránit před osudem, který mu vybásnil Karel Plíhal: Kráčím domů slzy roně, tašku plnou třísek, dal jsem houpacího koně na nucený výsek.

Comments


bottom of page