Bystrý čtenář už z úvodního snímku dovodí, že procházka, o které se chystám vyprávět, je trochu staršího data, konkrétně loňského prosincového, a že jsme tentokrát měli doprovod. Co se z fotky nepozná, je překvapení, které na mě čekalo při dohledávání informací o navštívených vesničkách. Vzbudila jsem vaši zvědavost? Tak čtěte dál.
Sešli jsme se v Blatné, přes okénko jsme si koupili dvě pizzy a na lavičce před kostelem jsme je zkusili sníst dříve, než ztuhnou mrazem. Anebo než zmrzneme my. Bylo to těsné, a tak jsme z toho nevytápěného bistra vypadli, nasedli do aut a popojeli, cestičkou uzounkou a pokroucenou a úplně zasněženou, která nás svedla do vísky zvané Chobot. Jestli chcete vědět, zda jsme narazili na nějakého slona, tak si odpovězte sami, trefit správnou odpověď není těžké. A jestli vás zajímá, odkud se tedy ten název obce vzal, tak taky nemohu sloužit; kdybyste to někde vypátrali, dejte vědět.
Od kapličky v Chobotu nás parádně uklouzaná cesta podél rybníka Labuť (který si zaslouží samostatné vyprávění) dovedla ke kapličce ve Střížovicích. Ty dvě kapličky jsou si dost podobné. Hádám, kdo od koho opisoval, a hledám deset rozdílů. Ale to už mi moji druhové, jeden jak druhý, mizí v lese. Šplhám za nimi do kopce, a pak zase z kopce. Újezd u Skaličan se to tam jmenuje, a navzdory názvu to mají místní mnohem blíž do Chobotu než do Skaličan. Na úpatí zalesněného kopce tu stojí jen pár chalup, ale má to tady svou atmosféru, umocněnou dlouhými stíny nachylujícího se dne. Když do pusté vísky přijíždí osamělá bílá dodávka a má co dělat, aby ze zledovatělé silnice nesklouzla do škarpy, působí to jako záběr z filmu. Na nás v něm ovšem role nezbyla, takže klátivým krokem, odkoukaným od tučňáků, opouštíme filmový plac směr Ženatý dub. Je to rozeklané dubisko bratru čtyři sta let staré a je to na něm vidět. Jednu nevěstu už starý morous usoužil, a tak mu nedávno přivedli novou. Znají se teprve krátce, ještě neměli čas se sblížit, to proto stojí Vdaná lipka kousek stranou. Dopřejeme jim soukromí a svižným krokem dosáhneme architektonického vrcholu naší trasy – kostela v Paštikách. O chloubě Blatenska už jsem psala zde. Slunce už je tak nízko, že i ono musí při pohledu na věž zaklonit hlavu. Připozdilo se a nás čeká ještě cesta přes les. U lomu načapáme partičku puberťáků s marjánkou, mysleli si, jak jsou za bukem, a my je vyhmátli. Když se vymotáme z lesa na silnici, je už víc tma než světlo. A ve tmě poznáš přítele: má vzorově reflexní bundu, kterou auta obloukem objíždějí. Za svitu úplňku si ještě zkrátíme cestu serpentinami přímou pěšinou přes les a jsme zpátky tam, odkud jsme vyšli: v Chobotu.
Samo o sobě pěkná procházka. Ovšem pak jsem se na chobotské internetové stránce začetla do historie obce a to jsem teprve koukala. Že se na Blatensku nachází spousta lomů, toho si nelze nevšimnout. Muselo tu tedy žít i hodně kameníků. Taky že jo – a byli vyhlášení svou šikovností. Minimálně natolik, že když se na Klatovsku zakládaly nové žulové lomy, povolali na pomoc i kameníky z okolí Blatné:
Dle kroniky městečka Kolinec zde i několik chobotských kameníků zakládá rodiny. Oženil se zde 10. 8. 1907 Josef Prokopec z Chobota čp. 30, nebo také 30. 6. 1906 Josef Kubát z Chobota čp. 18. Dalším chobotským kameníkem v Kolinci byl také Matěj Krákora, syn chobotského domkáře Václava Krákory, a mnozí další. Lom Smrčí nedaleko Kolince, na jehož zakládání se podíleli tito chobotští kameníci, funguje, i když v omezené míře, dodnes.
Abyste tomu rozuměli – z Kolince pochází můj táta. A třebaže mí předkové v lomu nepracovali, mohli se s některými chobotskými přistěhovalci znát. Vlastně museli se znát, protože podle historie kolineckých usedlostí jeden z nich – Matěj Krákora, mistr kamenický, syn Václava Krákory, domkáře v Chobotě na Blatensku – koupil v roce 1926 domek č.p. 123, jen pár chalup od míst, kde žili mí prarodiče.
Pochopím, když vás to nechá chladnými, ale mě ta spojitost přivedla v úžas. Možná bychom si mohli podobně jako Islanďané i u nás všichni tykat, protože kdoví, třeba jsme v té naší malé zemi navzájem spřízněnější, než tušíme.