top of page
  • Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Duch Vánoc na Karlově


Od dveří ke dveřím to máme necelých devět kilometrů, takže by se tam dalo z chalupy dojít i pěšky, jenomže dobrá půlka té cesty vede po úzké leč dosti frekventované silnici, takže se k cíli našeho dalšího zimního výletu přiblížíme autem a procházku si dáme až ze Smetanovy Lhoty. Svůj lahodný název nese obec z poloviny 13. století podle lokátora a prvního rychtáře. Dočkal by se podobné pocty, i kdyby se jmenoval třeba Kyška, ptám se? Ale na odpovědi netrvám, protože Smetanovu Lhotu jen štrejchneme a vnoříme se do lesa. Po necelém kilometru se před námi vyloupne:


Lovecký zámeček Karlov. Teda my jsme věděli, že tam bude, proto jsme se tam ostatně vypravili, ale stejně mě překvapil. Jako bych ho odněkud znala… Později se dočtu, že je zmenšenou napodobeninou zámku v Chlumci nad Cidlinou – a jsem doma. Ne že bych byla princezna, ale pochopím, proč se mi Karlov zdál tak povědomý. Zámeček nechal postavit Karel Gottlieb von Bisingen (pravidelným čtenářům blogu se možná vybaví Bisingrov), a podle něj nese i své jméno. O architektovi a přesné době stavby nemají odborníci jasno. Nám laikům stačí vidět a vědět, že je barokní. A jak mi baroko nijak zvlášť sympatické není, Karlovu sluší. A což teprve, kdyby se mu vyspravila fasáda, vybavil interiér a vynašlo využití! Tak a teď uděláme čelem vzad a mrkneme se jakoby ze zámeckých oken:


Přes úzkou cestu shlížíme na úchvatnou barokní symetrii hospodářského dvora. Na začátku 19. století to tady patřilo Vratislavům z Mitrovic a ti nechali původní dřevěné stodoly nahradit mohutnými stodolami, kolnami a ohradami. Pracoval pro ně i Kašpar Aleš, předek slavného mirotického rodáka. Jestlipak se taky se zakloněnou hlavou obdivoval důmyslným krovům střech stočených do oblouku? Prohlížím si to tu poprvé krátce po Vánocích a připadám si jako v Betlémě. Jak taky ne, když je tu Josef, Maria, děťátko v plenkách, všude kolem sláma a navrch jedno černé kotě. Je hezké zachytit takto dozvuky vánočních oslav těch, kdo tu žijí. Na rozdíl od zámečku to tady přes ulici totiž žije.


Hospodaří tu terapeutická komunita centra Sananim, vlastně dvě komunity. Jedno křídlo obývají mladí lidé mezi 16 a 26 a druhé matky a otcové s malými dětmi. Spojuje je odhodlání, snaha a tvrdá práce, která když se podaří, tak se tady naučí žít bez závislosti. A zjevně se daří, jak ukazují keramické cedulky na fasádě se jmény těch, kdo to zvládli. Když se při druhé návštěvě vracíme z procházky zpátky k zámku, potkáváme v lese skupinku týnejdžrů, vedenou jedním dospělákem a přátelským labradorem. Navzdory zimě klušou, přes kořeny, přes kameny, přes zamrzlé kaluže, žádná umetená cestička. Pozdravíme se a já mám chuť na ně zavolat, že jim držím palce. Neudělám to, ale myslím na ně od té doby často a ty palce jim držím!


Byla jsem na Karlově dvakrát. Poprvé jsme se na konci roku vydali se sousedy od zámečku k řece Lomnici a podél ní do Ostrovce, a pak přes Varvažov zpátky do Smetanovy Lhoty. Byla to docela štreka, místy navíc po loukách zoraných divočáky. Jako by tu sklízely lanýže, či co. Trasa vedla taky po okraji přírodní lokality Vystrkov, kde se kdysi rýžovalo zlato a kde se dnes vyskytuje skokan zelený či ledňáček říční. Žádné zlato ani skokany ani ledňáčky jsme nenašli, ale možná proto, že jsme je nehledali. Zato jsme parádně zmokli, i když ani po tom jsme netoužili. Návrat k rozehřátým kamnům byl k nepopsání příjemný. Podruhé jsme jednoho únorového odpoledne s Petrem prošlápli jen pár lesních cest karlovského revíru. I taková obyčejná procházka nás umí oblažit. A vás třeba oblaží pár fotek z místa, které má svého ducha, ducha Vánoc.



bottom of page