top of page
  • Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Fotosyntéza


Není jen jeden. Tak jako nemám své nejoblíbenější jídlo, svého nejmilovanějšího spisovatele, a dokonce ani nejdůvěrnější kamarádku, nedokážu ukázat ani na jeden nejkrásnější strom. Zato vám dokážu vyjmenovat hned několik dřevin, které utvářejí krajinu mého života.


V zahradě domu, kde jsem vyrůstala, rostlo několik ovocných stromů. Největší z nich byl ořešák, štědrý dárce stínu, a nejmladší třešeň, laskavá strpitelka mých dětských výprav do její koruny. Nesla plody barvy rubínu a jejich navinule sladká chuť mi na celý život předurčila, jak mají třešně chutnat. V zahradě domu, kam utíkám z ruchu velkoměsta, jednu takovou třešeň máme – jaká to náhoda. A taky tam máme jablůňku. Netušíme, co je zač, hodně toho zkusila, to je na ní vidět, ale příjemně se pod ní sedí a jablíčka rodí úžasná.


Mezi prvními stromy, které jsem se naučila znát, byla lípa. Bydlela jsem totiž v lipové aleji. Zní to romantičtěji, než jaká byla skutečnost - nebyla to žádná poklidná silnička lemovaná stromy hučícími včelami, nýbrž hlavní silnice, v jejímž ruchu se bzukot hmyzu beznadějně ztrácel. To až zase teď, v té naší víkendové venkovské oáze, zpívají lípy u kapličky sladké medové melodie.


Když se řekne strom, vtírají se na mysl mohutná dubiska a zlatá bučiska, ale kdybych si měla vybrat, kterým stromem bych chtěla být, byla by to bříza. Třeba jedna z těch v úvozu za naší chalupou – štíhlá, pružná, s rozevlátými vlasy… Působí křehce, ale dokáže se uchytit i na hlušině, lesníci ji mají za plevel, ale je léčivá. A její latinské jméno jako by vypadlo z titulu knížky Kubula a Kuba Kubikula.


Stromy se Pánu Bohu povedly! Jak moc, o tom si můžete přečíst třeba v knize Petera Wohllebena Tajný život stromů. Zas a znovu ji doporučuju. A až vás unaví písmenka, můžete sáhnout po deskové hře, inspirované životním cyklem dřevin.


Fotosyntéza je hra s ne úplně typickým, nicméně rychle a snadno osvojitelným herním mechanismem. V určeném pořadí a podle daných pravidel sázíte semínka, z nichž vám mohou vyrůst stromečky, stromky a stromy, z nichž ty největší můžete nakonec zkompostovat, což vám přinese body. Kolik semínek zasadíte a jak mohutné stromy vám z nich vyrostou, závisí na tom, kolik fotonů slunečního svitu zvládnete v každém herním dni zachytit. Já v chytání bronzu nikdy nebyla dobrá a asi se mi to podvědomě přenáší i do této hry, protože jak jinak si vysvětlit, že jsem v ní ještě nikdy nevyhrála? Leda tím, že mí spoluhráči jsou zkrátka vždycky lepší. Tady totiž záleží na strategii a předvídavosti. A protěžovat své stromy znamená znevýhodňovat dřeviny soupeřů. Takže pokud si to nechcete u svých spoluhráčů rozházet, nechte stromy raději v krabici.


Mě ta hra ale navzdory neustálému prohrávání překvapivě baví. Připisuji to těm stromům, že je to o nich a že jsou v té hře tak jednoduše trojrozměrné, jen dva kousky kartonu s průřezem, zasunuté křížem jeden do druhého. Ve hře jsou duby, javory, lípy a jehličnan, co vypadá jako jedle, ale šišky má jako borovice, a každý druh reprezentuje jinou roční dobu a ve větvích každého stromu někdo bydlí. Hraní téhle dendrologické lahůdky si vlastně jako outsider užívám víc, než kdybych neustále vyhrávala, pak už by se mi asi omrzela. To je slabina té hry, že když jste v ní hodně dobří, nemají proti vám ostatní šanci. I když na internetu se dají dohledat návrhy, jak upravit pravidla, aby se oslabilo zvýhodnění začínajícího hráče, nebo jak alternativně odstupňovat délku stínu, který stromy vrhají. Navzdory drobným herním mouchám mám však pro tuto hru slabost.


Na rozdíl od chemie. Té jsem nikdy na chuť nepřišla, až mě to samotnou mrzí, poněvadž někde v zákoutí svých mozkových závitů tuším, že jsem ochuzena o fascinující poznání a dechberoucí objevy. Zkrátka je to tak. I proto je pro mě fotosyntéza spíš než 6 CO2 + 12 H2O → C6H12O6 + 6 O2 + 6 H2O ta desková hra. A jak to máte vy se stromy, s chemií a se zachytáváním slunečního svitu?


Hjach, Hjalmar a Miramon, Sabrina: Fotosyntéza. Dino 2017.


Comments


bottom of page