Hned zkraje předesílám, že fotografie byla pořízena v jednom pražském podchodu již v roce 2015! A ještě něco: než se pustíte do čtení následujících řádků, doporučuji kliknout nejprve na předchozí článek o knize Ruka noci podaná. Pětice autorů, mj. Václava Cílka a Ferdinanda Šmikmátora, v ní shrnula základy rodinné a krizové připravenosti. Kniha, o které se chci rozepsat na tomto místě, je k dílu mužských autorů ženským pandánem. Je víceméně o tomtéž, jak je patrné již z titulu Jak přežít konec civilizace aneb Cesta k soběstačnosti, napsané je to ovšem hodně odlišným způsobem.
Autorka Magdalena Vožická má praktickou zkušenost se životem na vesnici a zatímco např. v kapitole o potravinách pánové poskytují seznam vhodných zásob, ona na minimálním prostoru předává rady pro pěstování plodin a chov zvířat. A co je záhodno vyzdvihnout, činí tak s humorem, byť leckdy černým. Jako když po návodu, jak zjistit pohlaví králíka, vysvětluje: Samice je březí pět týdnů. Tak si můžeme naplánovat, kdy chceme, aby se nám malí králíčci narodili. Vezmeme samici a strčíme ji k samci. Ten nikdy nezklame, nevadí mu, ani když přitom samici držíme za uši. … Po prvním porodu nemusí vědět, jak o mladé pečovat. Někdy je i sežere. Poprvé jí to odpustíme. Stane-li se to podruhé, samici sníme.
Nebojí se být osobní, na základě vlastních zkušeností varuje před chybami, kterých se dopustila, třeba když zkoušela výrobu mýdla ze sádla a louhu, a stejně tak se dělí o pozitivní zážitky: Chuť mléka se dá ovlivnit pastvou. Sežere-li zvíře například česnek, je mléko cítit česnekem. Mně se povedlo rybízové kozí mléko. Vytočila jsem rybíz na džem a všechny ty rybízové slupky, listy a pecičky dala koze. To bylo překvapení!
Mnohem více také pamatuje na ženy, nejen v samostatné kapitole (mužům nepřístupné), ale nenásilně v celém textu: Místo mýdla nám poslouží přeslička, částečně heřmánek a překvapivě také popel z kamen. Hrstí přesličky můžeme drbat nádobí, heřmánek má mírně antiseptické účinky a trošku odmašťuje. Popelová voda také. Můžeme si tím nebo odvarem z přesličky a heřmánku mýt hlavu i celé tělo. Velice brzy pochopíme, proč dříve ženy nosily na hlavách neustále šátky nebo čepce.
Vzato do důsledku to není kniha o přežití, ale o žití, protože kapitoly o zhotovování vepřovic a stavbě obydlí, o výrobě keramiky, zpracování kůže a spřádání vlny počítají s adaptací a aplikací v řádu let, nikoliv týdnů či měsíců. V tomto ohledu doplňuje výše zmiňovanou knihu.
Veškerý naučný text je proložen fiktivním příběhem ajťáka Jindřicha, který se pod dojmem četby předmětné knihy rozhodne zlepšit svou osobní připravenost, prodá byt v Praze a odstěhuje se na vesnici. V některých ohlasech na knihu byly tyto pasáže hodnoceny jako nadbytečné, až rušivé. Mně nijak nevadily, naopak, bavily mě. Jindřich zkouší recepty z knihy, ale často je odkázán na pomoc sousedů, ať už kvůli nezkušenosti, nešikovnosti, nebo útlocitnosti. Jak já mu rozumím!
Kniha se povedla i graficky. Doplňují ji černobílé fotografie Karla Cudlína a zhruba čtvrtina knihy je vytištěna na barevně odlišených stránkách, které obsahují abecedně řazený receptář, na nějž je v předchozím textu zhusta odkazováno. Nejpodrobněji je popsána zabíjačka, jiné recepty jsou možná až příliš stručné, ale v nouzi lepší než nic. Včetně tipů na zpracování méně obvyklé krmě: Kucháme-li něco menšího, například kosa nebo holuba, postupujeme opatrně. Má malinkou žluč, ale kdybychom ji protrhli, vše by zhořklo stejně jako u většího zvířete. Ulovené ptáky dlouho vařte. Nevíte, jak byli staří, než vám padli za oběť, a můžou mít tuhé maso. Jako v tom vtipu o papouškovi. Jeden pán vyprávěl druhému, jak vařil papouška: „Vzal jsem papouška a starou botu a dal jsem je do hrnce vařit. Vařil jsem dlouho.“ „A pak jste udělal co?“ „Papouška jsem vyhodil a botu snědl.“
Pokud jste nabyli dojmu, že je kniha Magdaleny Vožické lepší než Ruka noci podaná, je váš dojem mylný. Ve skutečnosti jsou ty knihy dobré obě, jen jsou rozdílně pojaté, cílí na jiné čtenáře a odpovídají na odlišná očekávání. Zájemcům o soběstačnost, byť i jen částečnou, můžu doporučit obě. Technicky orientovaní jedinci možná najdou více užitečných informací v knize kolektivu autorů. Kdo si chce udělat hrubou představu o soběstačnosti, může začít knihou Magdaleny Vožické.
Ať už padne volba na kteroukoliv z nich, dá se očekávat, že četba vyvolá řadu dalších otázek. Od zcela zásadních, proč a zda vůbec pád civilizace přežít, až po ryze praktické, např. jak zabezpečit krecht před hraboši. K některým z těch otázek pak začnou přicházet i odpovědi. Třeba že cesta k soběstačnosti vede, jak já to vidím, na venkov. A že je uskutečnitelná jen v rámci komunity, kde každý přispěje svými vlohami a přiloží ruku k dílu. Sami nejsme nic!