Ove působil, že už do školky nastoupil jako nabručený dědek. Muž jménem Ove je hlavní postavou stejnojmenné knihy Fredrika Backmanna. Pro oba tyhle Švédy mám nepopiratelnou slabost. Tomu reálnému jsem totiž věnovala už dva příspěvky (k připomenutí tady a tady) a o tom fiktivním jsem si opakovaně s chutí přečetla. Máte-li náladu se nad knížkou tři sta stran culit a třicet stran bulit, jděte do toho. Zvlášť pokud třeba zrovna náhodou máte souseda, který tyranizuje své okolí úzkostlivým lpěním na nesčetných pravidlech, špehováním a nevlídností hraničící s arogancí. Třeba si jen zoufale neví rady se svým životem po prožité ztrátě. Jako Ove. Třeba jen potřebuje někoho, kdo do jeho života nepředvídaně vtrhne a nabourá nejen jeho poštovní schránku, ale i jeho vyšlapané pěšinky a vybudované hradby. Jako malá cizinka Parvaneh a její manžel, který měřil přinejmenším dva metry. Ove byl vždycky instinktivně podezřívavý ke všem nad metr osmdesát pět. Ze zkušenosti došel k závěru, že jim krev zkrátka nezvládá dotéct až do mozku. Backmannovi se v Ovem povedlo stvořit hrdinu, který si získá vaše sympatie, i když se tváří a chová jako zapšklý dědek…
No, dědek… Když jsem knížku četla před několika roky poprvé, nijak jsem se nad tím nepozastavila, ale když jsem ji otevřela letos, zadrhla jsem se hned na první větě: Ovemu je padesát devět let. Moment, to přece není zas až o tolik víc, než mému muži. A to je přece chlap v nejlepších letech, žádný dědek!
Jak to teda je? Kdy je vlastně člověk starý? Zeptejte se pěti lidí a dostanete pět různých odpovědí, možná dokonce šest. Pětileté dítě by poslalo dvacátníka do důchodu a třicátníka do hrobu. Třicátník sám by se za starého rozhodně nepovažoval. A já si taky ještě nepřipadám nijak stará, a přitom ve středověku bych měla jen mizivou šanci se svého věku vůbec dožít. Kdy je teda člověk starý, ptám se znovu. A nacházím odpověď Henryho Forda, která mi zní dobře: Každý, kdo se přestane učit, je starý, ať je mu 20 nebo 80. Každý, kdo se stále učí, zůstává mladý.
Kdysi jsem kdesi slyšela nebo četla povedený bonmot, něco jako zemřel ve třiceti, pohřbili ho v sedmdesáti. Neumím si představit čekat na pochování tak dlouho, takže nakolik to bude záležet na mně, chystám se umřít až těsně před pohřbem. Uvědomuju si, že to je trochu černý humor, ale doufám, že vám aspoň trochu zacukalo v koutcích. Takový Georg Dennis Carlin by to pravda uměl podat líp a své publikum pěkně od plic rozesmát. Ani zdaleka se neztotožňuju se všemi jeho názory a životními postoji, ale víte co, tenhle americký stand-up komik vážně uměl lidi pobavit, schválně se na Youtube podívejte (vládnete-li angličtinou) zrovna na jeho vystoupení o věku (a budete-li chtít, napište mi pak, kolik vám je let). Tenhleten týpek měl svérázný recept i na to, jak přežít vlastní smrt:
„Nejvíc nefér věc v životě je to, jak končí. Život je těžkej. Strávíte jím spoustu času. A co pak za to dostanete? Smrt! To je jako co? Bonus? Myslím, že životní cyklus by měl být pozpátku. Nejprve umřete, abyste to měli z krku. Pak žijete ve stáří doma. Když jste už moc mladí, vykopnou vás z domova, dostanete zlaté hodinky a jdete do práce. Pracujete čtyřicet let, než jste dost mladí na to, abyste si užili svůj pořádnej důchod. To znamená, že berete drogy, chlastáte, chodíte na párty a chystáte se na střední. Pak jdete na základku, stanete se dítětem, hrajete si, nemáte žádné starosti a pak jste malé dítě a vlezete si zpátky do dělohy a posledních devět měsíců si tam jen tak plavete. A celý váš život skončí orgasmem.“
Jasně, představa je to nereálná. Ale naděje, že život může skončit blaženým vyvrcholením, tady je. Té se držme.