Přistihla jsem se, že brouzdám na internetu a hledám, kam letos vyrazit na dovolenou. Z nevlídné únorové Prahy jsem se proklikala až na prosluněnou červnovou Ithaku. Jenomže pak jsem si to zatrhla: Žádné plánování a kvaltování vpřed, dokud si pořádně nezavzpomínám na předchozí cestu.
Loni v září, v termínu, který už není letní a ještě není podzimní, v době, kdy den a noc srovnávají krok a slunce a měsíc si dělí spravedlivě směny, v čase kolem podzimní rovnodennosti, tak trochu magickém, jsme se vydali do Kouzelné země skřítků. To básnické označení jsem si vypůjčila z pohádkové komedie režiséra Johna Hendersona z roku 1999 a jestli ji neznáte, určitě se na ni někdy podívejte. Akorát počítejte s tím, že pak taky budete chtít vyrazit na ten smaragdový ostrov obývaný kromě skřítků i vílami, elfy a jinými bytostmi. Jo a taky Iry. I když Irsko už dávno není jenom irské. Jestli vůbec kdy bylo, ony totiž dějiny tohoto ostrova jsou dost složité a jednoduchá není ani přítomnost. Nicméně to, co by našinci jistotně ztrpčovalo život při trvalém pobytu v této zemi, si naopak užívá, pokud si sem jede odpočinout od ruchu velkoměsta, všední rutiny a vyšlapaných cest. Zvlášť když se vnoří do irského vnitrozemí a nechá se vést řekou.
Ten nápad vyrazit s přáteli a jejich dcerkou na hausbót vykrystalizoval podobně jako ledové květy na okenní tabulce, stejně přirozeně, skoro mimoděk a taky uprostřed zimy, kdy Amy byla ještě ležící miminko. Po pár měsících, jak se blížil termín odletu a prcek čím dál míň ležel a čím dál víc lozil a pak už i chodil a vratce běhal, si dospělí účastníci výpravy začali připouštět, že dvoutýdenní plavba s živým stříbrem na palubě možná nebyl až tak dobrý nápad. Na dlouhý seznam, co s sebou, přibyla záchranná vestička, pevná síť, silná lana a velká obrázková knížka, protože jak známo, štěstí přeje připraveným.
Mrně se nakonec ukázalo být těžkým pohodářem: poslušně prospalo oba lety, ve stísněném prostoru lodních kajut se pohybovalo obezřetně, na horní palubu vylézalo (byť nerado, přesto ukázněně) vždy ve vestičce a nebýt toho, že jsme si během těch čtrnácti dnů zahráli černého Petra s nachlazením, a když si ho vytáhla Amy, moc toho nenaspala, skoro jako bychom ji ani neměli s sebou. Ale fakt jenom skoro, protože byla naším nepostradatelným maskotem. Jako mají Irové svého leprikóna, vypaseného trpaslíka v zeleném kabátku s rudou kšticí pod kloboukem a zrzavými vousy na bradě, my jsme měli našeho roztomilého bosého diblíka v oranžové vestičce.
A kde že jsme teda přesně byli? Hm, jak dobře znáte Irsko? Říkají vám něco názvy Carrick-on-Shannon, Boyle, Drumshanbo, Leitrim, Keshcarrigan, Ballinamore, Ballyconnell, Belturbet nebo Enniskillen? Nechci vás podceňovat, ale dokud si ta místa nedohledáte na mapě, budou to pro vás nejspíš jen náhodné shluky hlásek, které jsem si klidně mohla vymyslet. Jenže ta místa skutečně existují a mají své čaro, i když se o nich moc neví. Nebo spíš právě proto.
Než vás ale na některá z těch tajných míst vezmu, odpovím vám na všechno, co jste chtěli vědět o hausbótu, ale báli jste se zeptat. I takový strašpudlík jako já, co se bojí vody, se totiž může cítit na člunu jako doma.
Comments