Jak často se stane, že dočtete knížku a z poslední stránky otočíte zpátky na první a začnete rovnou znovu? Vešel do mých dvouletých očí, dvouapůlletých. Vplížil se panenkami až do mého holčičího srdce, v kterém si vyhloubil svou noru, hnízdo a brloh. Je v něm pořád, ještě teď, právě teď. Nikdo ho nedokázal vystrnadit. Nikdo se nedostal tak daleko. Svoji milostnou kariéru jsem začala ve dvou letech s tím nejpyšnějším z milenců: ti další mu nebudou sahat po kotníky, ani nemůžou. Má první láska je vlk. Skutečný vlk s kožešinou, zápachem, slonovinově žlutými zuby a očima v barvě mimózy. Třpytky žlutých hvězdiček na hoře černé srsti.
Mně se to stalo letos dvakrát. Na jaře mi takto učarovala netypická hagiografie Františka z Assisi Ten Nejnižší. A teď podobně netypický milostný příběh Krokem bláznivým. Tu prvně jmenovanou napsal Christian Bobin. Autorem té druhé je – Christian Bobin. Na tento rok tedy nebudu jednou vzpomínat jen jako na ten divný asociální rok, který mě ochudil o spoustu setkání a zážitků, ale taky jako na ten rok, který mě obohatil o setkání s poetickými texty současného francouzského autora, který si mimochodem dávno před epidemií zvolil život v ústraní.
Christian Bobin je básník. I když napíše prózu, prosakuje jejími řádky poezie. Krokem bláznivým je prý autorovým nejucelenějším příběhem, ne tak útržkovitým, jako Ten Nejnižší, ne tak rozdrobeným. Vypráví ho mladá žena, která se z přítomnosti vrací do svého dětství a od prvního obrazu dvouletého dítěte ve vlčí kolébce mezi maringotkami domovského cirkusu přes vypočítávání útěků a toulání a návratů školačky se provzpomíná až ke svému manželství, zážehu lásky i jejímu vyhasnutí. Když se minulost protne s přítomností, vykročí vypravěčka do budoucnosti. Krokem bláznivým.
Je to víc než milostný příběh. Je to kniha o lásce. O lásce rodičů k dětem a dětí k rodičům. O lásce partnerské. O lásce k jiným lidem. O lásce ke svobodě a k životu. A docela hodně o lásce k hudbě:
Nejsem sama. Jsem tu s tlusťochem. Mluví na mě, já ho poslouchám. Pokoj je malinkatý, tlusťoch ale moc místa nezabere: vejde se do jedné kazety a magneťáku. Tlusťoch je Bach. Jan Sebastian. Překřtím každého, kdo mi něco dá, a tlusťoch mi toho v prostřední části mého věku dal hodně. Už jste někdy viděli Bachův portrét? Břicho má vypoulené tak, že mně připomíná březí kočku. Jeho duše musí následovat jeho tělo. Jeho duše byla březí tisícem koťat, celý svůj život přiváděl na svět tisíce not. Potřeba tvořit leží v duši jako v těle potřeba jíst. Duše, to je takový hlad. Postupem času jsem začala rozeznávat dva druhy tvůrců, pouze dva: hubené a tlusté. Ti, kteří postupují zmenšováním, zužováním, drobnými tahy: Giacometti, Pascal, Cézanne. A ti, kteří jdou cestou hromadění, nárůstků, nenažranosti: Montaigne, Picasso. A taky tenhle Bach s břichem plným bot. Proč mám jeho hudbu raději než hudbu jiných? Protože je prostá sentimentu. Žádná žalost, lítost nebo melancholie: jen matematika not jako tik tak závaží na hodinách. Jako život, co odchází do života.
Kdo by se divil, že tato kniha nekončí větou a tečkou, ale notovým záznamem několika taktů Bachovy sonáty C dur. Po prolnutí prózy s poezií už je jen malý krůček k prolnutí poezie s hudbou. Tak jako hudebníci čtou noty, básníci dokážou hrát slova. A je radost jim naslouchat:
Nepíšu inkoustem. Píšu lehkostí. Teď nevím, jestli si rozumíme: inkoust, ten si kupuju. Co se lehkosti týká, na tu obchody nejsou. Buď přijde, nebo ne, to záleží. Když ale nepřijde, tak stejně je. Rozumíte? Lehkost je všude, ve svěží drzosti letního deště, na křídlech knihy opuštěné na podlaze u postele, v ozvěnách klášterního zvonu, když začíná bohoslužba, v dětinské, vibrující ozvěně, ve jméně stokrát, tisíckrát opakovaném, jako když žvýkáte stéblo trávy, ve víle zářící těsně za zatáčkou na serpentině v Jurských horách, v tápající chudobě Schubertových sonát, při obřadu pomalého zavírání okenic, když se večer přiblíží, v jemné skvrnce modré, bleděmodré, modrofialové barvy na víčkách novorozence, ve sladkém otvírání tolik očekávaného psaní, když ještě vteřinu počkáte, než se pustíte do čtení, ve zvuku kaštanů práskajících o zem, v neohrabaných pohybech psa klouzajícího se po zamrzlém rybníce, a tak bych mohla pokračovat dál, lehkost, jak vidíte, se rozdává všude. Její vzácnost, ta její neuvěřitelná vzácnost spočívá jen v tom, že nám chybí umění dostávat, prostě dostávat to, co se všude rozdává.
To jsou slova vypravěčky, ale autor sám v rozhovoru připojeném k českému překladu knihy popisuje, jakým způsobem se mu dostává inspirace: vidí obrazy, které pak jen vyjadřuje slovy. Slovy pestrými jako obrázek šťastného dítěte a zpěvnými jako óda na radost. Aniž by kterékoliv z nich rušilo a působilo hluk. To neumí každý. A možná se takovému zacházení se slovy lze naučit jen v tichu a rozjímání.
Co se týče novin, bez nich se už neobejdu, ráda je ale nemám. Každé ráno doufám, že si černé na bílém přečtu něco chytrého, a pokaždé si jen ušpiním ruce o ten papír zamaštěný inkoustem, a vlastně pro nic. Co mě překvapuje, je rychlost, s jakou jsou ti lidi schopní napsat něco o čemkoli. V obyčejném životě, obyčejně zapadlém, obyčejně neprůhledném, se děje málo věcí a na to, aby o nich mohl člověk říct vůbec něco rozumného, musí čekat celá léta. Tady slova přicházejí společně s událostmi – a z událostí vylézá jen hluk. Předpokládám, že je to otázka peněz: zaplnit tolik stránek den co den, ať to stojí, co to stojí. Otázka peněz a tísně: s mlčením je to jako s láskou. Celý život jim utíkáme.
Šla jsem tento týden kolem výlohy Bati a z velké obrazovky na mě svítila reklama s nápisem Všichni si letos zasloužíme o něco více lásky. Pěkně se mi zaryl do mozku a vrtal mi hlavou. Autor toho sloganu to jistě myslel dobře, všichni máme za sebou rok v mnohém náročnější než jakýkoliv jiný a láska umí utěšit a povzbudit, ale já mám vůči té formulaci výhrady. Lásku si přece není třeba zasloužit. To je přece sama podstata lásky, že je nezasloužená. Vždyť čím jsme si zasloužili Vánoce, dárek z lásky od toho, který je čirá Láska? Pravda je, že všichni letos toužíme dostat o něco více lásky. Toužíme po ní. Prahneme po ní jako laň po vodách bystřin. Otázka zní: Umíme ji dostávat? Prostě dostávat to, co se dává?