• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Ten Nejnižší


Do Božské lahvice jsem tentokrát přišla pro konkrétní titul, a třebaže to chvíli trvalo, protože se krčil mezi silnějšími a sebevědomějšími díly, nakonec jsem ten útlý svazeček našla. Možná je to ale celé jinak a ta knížka si našla mne. Zkrátka jsme se našly a nevím teda, co si ona myslí o mně, ale já jsem z ní po všech stránkách nadšená. Až tak, že jsem ji zhltla na jeden zátah, jak moc mi zachutnala, a pak jsem se vrátila zpátky na začátek a tu dobrotu si dávkovala po kapitolách a každou převalovala na jazyku a vychutnávala.


Její autor, Christian Bobin, žije v Burgundsku, kraji, jehož spodní vody jsou prosycené modlitbami mnichů, navíc kdesi na samotě, v prostředí, které přeje usebrání, přemítání a meditacím. Jak dlouho nosil tohle dílko v hlavě? Jak dlouho o něm přemýšlel? Jak dlouho psal těch sto stran? A kolik jich seškrtal, než svůj drahokam vybrousil k dokonalosti?


Pes, chlapec, vítr, smích – obyčejná slova, z kterých Christian Bobin poskládal text tak poetický, jak jen próza může být, a tak prozaický, nakolik je to možné, když vyprávíte o životě legendami opředeného světce z počátku 13. století. To, co se o někom ví, popravdě brání, abychom ho poznali. Autor se nebojí toho, co se neví, a vypráví o životě Františka z Assisi s myslí otevřenou, s myslí, která si hraje s myšlenkami jako dítě s kuličkami, cvrnká si s nimi a občas nějakou vezme mezi prsty a podívá se přes ni na slunce. Od první věty, vypůjčené z biblické knihy Tobiáš: Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi, loudí na čtenáři, aby si hrál s ním a taky si pohrával s myšlenkami a představami, které jsou z pohledu rozumu povážlivě blízko kacířství, z pohledu srdce ale na dotek blízko lásce.


Bůh může být jen v dětských říkačkách, v prolité krvi chudáka či v hlase prosťáčka, ti všichni drží Boha ve svých otevřených dlaních, vrabčáka deštěm zmáčeného jak střídu chleba, vrabčáka prokřehlého, ukřičeného, štěbetavého Boha, který jim přichází zobat z ruky. Bůh je, co znají děti, nikoliv dospělí. Dospělý totiž nemá proč ztrácet čas krmením nějakých opeřenců.


Že je knížka o Františkovi hodně o Bohu, nijak nepřekvapuje. Je ale stejně tak hodně o dětech, ženách, matkách, o lidech ve třináctém století a o člověku století dvacátého, o ptácích, o lásce, chudobě a zpěvu. Mohlo by se zdát, že je toho na tak krátký text příliš a že se musí drobit, jenomže on drží krásně pohromadě. Až tak, že nejsem s to vybrat pár vět, aniž bych je vytrhávala z širšího kontextu a riskovala tak, že vyzní jinak, než jsem je při čtení vnímala. Zkoušela jsem to, už jsem tady měla přepsaný celý jeden dlouhý odstavec, klíčový pro pochopení názvu knihy, ale marnost nad marnost, zase jsem ho smazala. A můžu jen doufat, že tak jako si ta knížka našla mě, najde si třeba i některé z vás. Kdybyste jí chtěli vyjít naproti, hledejte ji pod titulem Ten Nejnižší.


Mám Františka tak trochu zaškatulkovaného jako toho světce, co měl rád zvířata a co kázal ptáčkům, a kdybych se s ním náhodou potkala (umím si ho představit třeba v hloučku mladých bezdomovců na Andělu), těžko by se mi s ním hledala společná řeč. Christian Bobin ale místo tradičního obrázku italského světce představuje prokreslený portrét z nezvyklého úhlu a svatý obrázek z kancionálu nahrazuje současnou fotografií z novin. Reprodukce barokního obrazu mnicha v extázi na obálce mě nechává v klidu. Špína na svatém obrázku, jak autor nadepsal poslední kapitolu, můj klid ruší, provokuje, dloubá do žeber. Dočetla jsem, zavírám knížku, odkládám ji, ale ještě ve mně doznívá zpěv, možná jen jeden tón: Co je radost?


Vrabec povídá: jsem drobet chleba ve vousu Kristově, stéblo Jeho slova, co živí svět až do skonání. Červenka povídá: jsem vínová skvrnka na Kristově kamizole, výbuch Jeho smíchu při návratu jara. Skřivan povídá: jsem poslední Kristův výdech, já stoupám přímo do nebe, narážím zobáčkem do blankytného nebe, žádám, aby mi bylo otevřeno, ve svém zpěvu unáším celou zemi, já žádám, žádám, žádám. A tak všichni a všechny pípají a zpívají a přicházejí k Františkovi z Assisi, aby se u něj dozvěděli pravdu o svém zpěvu.

Variace na kázání ptáčkům, i to je radost. Radost zprostředkovaná Denisem Molčanovem, jehož jméno mám spojené především s překlady z čínštiny. Jen to věnování mi nedávalo smysl. Přimělo mě vyhledat si jméno člověka, kterému autor knihu připsal, na internetu. Cherchez la femme. Christian Bobin knihu věnoval Ghislain Marion, která otevřela stavidla jeho psaní, nebo (slovy mé neteře) která inspirovala všechny jeho řádky. Mám za to, že jí to inspirování vysloužilo nebe a že si v něm teď zpívá s Františkem lehounkou čistou notu.


Bobin, Christian: Ten Nejnižší. Dauphin 2014. Překlad Denis Molčanov.


#knihy #víra

www.laniusminor.cz

© 2016-2020 by Marie Jandová Created with Wix.com

This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now