Mám ráda, snad, ne? Že jestli mi v nadpisu nechybí áčko na konci. Správná otázka. Ale nechybí. Kromě titulku tohoto příspěvku je to totiž taky název jedné písničky. Dám vám chvilku… dvě chvilky… tři chvilky… než vám potvrdím, anebo prozradím, že ji pro své Modré album v roce 2001 nazpíval Miroslav Žbirka, řečený Meky. Tu přezdívku mu prý ještě jako malému klukovi vymyslel kamarád z ulice a už mu zůstala na celý život. A řekla bych, že spolu s ní v něm celý život zůstává i něco z toho kluka. Ne že bych ho znala, ale když ho slyším v rádiu, když ho vidím v televizi, rozhodně nemám dojem, že by ke mně promlouval starý muž, důchodce, kterým by vzhledem k svému věku mohl být. Zjevně nemohl, a proto není.
Mám ráda příchod sobotních rán, den se rodí. Oknem nakukují do ložnice větve jablůňky, její stín na zdi stodoly. Jindy je za oknem déšť, záclona utkaná z mrholení. Rána, kdy nezvoní budík, jen tak si ležíme, v tom se vyznáme, to nám jde. Pomalá sobotní dopoledne na chalupě. Než se vytulíme a vyhrabeme z postele, zatopíme v kamnech a nasnídáme se, ukazují hodiny desátou a my zalezeme zpátky do pelíšku a dopřejeme si ještě hodinku poctivého lenošení. Protože ten, který složil písničku o tom, co má rád, a aniž to tušil, složil písničku též o tom, co máme rádi my, vysílá každou sobotu v deset na Dvojce Českého rozhlasu pořad, pojmenovaný právě podle této písně: Mám rád.
Mám ráda ten pořad. Miro Žbirka v něm pouští songy, které se mu líbí, vypráví o jejich interpretech, osvětluje okolnosti jejich vzniku a svěřuje se, co pro něj znamenají. Do padesáti minut se jich nevejde moc, naposledy to byl jen tucet písniček, ovšem s Mekyho komentářem se jejich poslech pro mě stává naveskrz netuctovou záležitostí. Víte, Miro Žbirka patří s Michaelem Jacksonem a Karlem Gottem k hrstce vzácných výjimek interpretů natolik osobitých, že je dokážu rozpoznat. Jinak u drtivé většiny skladeb, které se mi dostanou do zvukovodu, nevím, kdo je složil ani kdo je zpívá. Bez uzardění tak dokážu zaměnit písničky od The Beatles s těmi od The Beach Boys a splést si Marii Rotterovou s Petrou Janů. Obávám se, že mi není pomoci a že ani Miro Žbirka se svým výkladem a osobním kontextem nedokáže do mého šedého vinylu mozkového vyrýt drážky dost hluboké na to, aby v nich jehla mé paměti zmateně neposkakovala. Vím to, ale nijak mi to neubírá na potěšení z té sobotní hodinky.
Mám ráda tu směsku věcí na první pohled velmi nahodilých a nesourodých. Zaznívají tu písně notoricky známé i zaprášené a bezmála zapomenuté, zralé kousky z konce padesátek a zlatých šedesátek i novinky z posledních let. Tak i minule. V Turn! Turn! Turn! od The Byrds poznávám slova z biblické knihy Kazatel, když je vystřídá Annie Lennox a Eurythmics s Here Comes The Rain Again, venku se skutečné rozprší a Bill Withers v Ain´t No Sunshine pak vysvětlí, proč nemůže svítit slunce. Miro Žbirka umí vyhrabat i hit Drafiho Deutschera Marmor, Stein und Eisen bricht a pustit jeho českou verzi Její láska v podání Jaromíra Mayera. Když Bebe Rexha dozpívá Meant To Be, ozve se Pete Brown se svým sugestivním I Feel Free. O zdravém sebevědomí moderátora svědčí to, že do playlistu zařadí i své skladby, tentokrát jednu z alba Miro z roku 2015 That Thing Inside. Pak odvypráví, jak se stalo, že song Let Your Love Flow Larryho Williamse nazpívali Bellamy Brothers, vzápětí se vyzná z lásky k francouzským filmům a snímek Muž a žena je mu můstkem k duetu Jiřího Suchého a Evy Olmerové. Následnou skladbu Looser doprovodí ubezpečením, že žádní lůzři neexistují, pak si posteskne, že už se dlouho neviděl s Peterem Nagym a pustí Profesora Indigo a rozloučí se písní interpreta, který si říká Passenger, nazval ji Let Her Go a Meky její text shrnuje do věty: Nevíš, co máš, dokud to neztratíš.
Mám ráda slovenštinu. Trochu mě mrzí, že se moje maminka ještě před mým narozením natolik asimilovala a naučila se tak dobře česky, že jsem nevyrůstala v dvojjazyčné rodině. Polovina buněk mého těla je ale slovenská a mé krvinky potřebují slovenštinu, aby mohly okysličovat i tyhle buňky. Proto čas od času sáhnu po slovenské knížce, proto mi ani v nejmenším nevadí, když Slováci, žijící v Čechách, nadále mluví svou mateřštinou, a proto se mi líbí i Žbirkův pořad. Už to tak bude: možná je úplně jedno, co povídá, a jestli to tak opravdu bylo a jestli si třeba nevymýšlí. Dokud hovoří slovensky, zní to mým uším příjemně a mému srdci věrohodně a jsem za to vděčná.
Mám ráda hudbu. I když si ji nepouštím do sluchátek v MHD, i když si nepohvizduju melodie na chodbách v práci, i když si nepamatuju texty, i když mám vlastně prostorově velmi omezenou bublinu toho, co zní mým uším lahodně. Když Miro Žbirka po prázdninových reprízách vysílal opět naživo, děkoval posluchačům za dopisy a vzkazy a za tipy, co hrát. Zkoušela jsem si tehdy dát dohromady, co by mohlo zaznít v pořadu Mám rád, kdyby ho moderoval ťuhýk. Hitparáda mých oblíbených dvanácti kousků ale natáhl tento text do délky, kterou žádný soudný blogger nemůže považovat za jeden post. A tak sem místo seznamu vkládám odkaz na další příspěvek s titulkem Ťuhýkův tucet I.