Následující seznam měl být posledním odstavcem předchozího článku Mám rád o hudebním pořadu Miroslava Žbirky na Dvojce Českého rozhlasu. Jenomže i po otesání to byl text Otesánkových rozměrů, a tak jsem se rozhodla vytvořit z něj samostatný článek. Obsahuje větší množství prokliků, takže se doň pusťte nejlépe někdy, kdy budete moct kromě čtení i v klidu poslouchat. A kdyby v mezičase některý z odkazů přestal fungovat, dejte mi prosím vědět, abych mohla najít alternativní link.
Mám ráda hudbu. I když si ji nepouštím do sluchátek v MHD, i když si nepohvizduju melodie na chodbách v práci, i když si nepamatuju texty, i když mám vlastně prostorově velmi omezenou bublinu toho, co zní mým uším lahodně. Když Miro Žbirka po prázdninových reprízách vysílal opět naživo, děkoval posluchačům za dopisy a vzkazy a za tipy, co hrát. Zkoušela jsem si tehdy dát dohromady, co by mohlo zaznít v pořadu Mám rád, kdyby ho moderoval ťuhýk. A tady máte jeden jeho vybraný tucet. Nehledejte žádný klíč v řazení, posloupnost je čistě náhodná.
Myslím, že není těžké zamilovat si hudbu Johanna Sebastiana Bacha. Přesně si pamatuji, kdy mezi námi dvěma přeskočila jiskra. Během vysokoškolských studií jsem pobývala jeden semestr v jihoněmecké Kostnici a k narozeninám jsem si tehdy nadělila baletní představení v nedalekém Friedrichshafenu na scéně postavené na břehu Bodamského jezera. Dodnes vidím ty tanečníky a jejich pohyby na jeden z Bachových Braniborských koncertů. Nezamilovala jsem se ale do baleťáků a jejich vypracovaných těl. Zamilovala jsem se do pár set let mrtvého muže a jeho hudby. Kdybych si měla a směla vybrat jen jednu jeho skladbu, byla by pro mě volba jasná: Petrova sopránová (!) árie z Janových pašijí Ich folge dir gleichfalls mit freudigen Schritten. Ta hudba mě zvedá ze židle, abych se i já radostně rozběhla za svým Životem a svým Světlem.
O Voices už jsem na těchto stránkách psala a nemůžou chybět ani v tomhle výběru. Co od nich? Cokoliv. Naživo nejraději The Lion King. Zavřete oči a obklopí vás džungle.
Cokoliv můžu skoro kdykoliv i od Hradišťanu. Sázkou na jistotu jsou skladby, ve kterých se odrazili od básní Jana Skácela. Když se v Krátkém popisu léta rozezpívají o tom, jak omamně kvetou akátové háje, zelená duše vína doutná na vinicích a krvácí vlčí máky v obilí, kvetu, doutnám a krvácím i já.
V době, kdy mé spolužačky na střední poslouchaly Tublatanku a Depešáky, já objevovala český folk, Plíhala, Nohavicu, Nezmary, Spirituál kvintet. Do tohohle pytle tak trochu patří i Karel Kryl. Tak trochu, protože úplně nepatří nikam. Kdyby pro nic jiného, tak pro počeštění bavorské metropole na Mníšek pod Alpou a pro text jeho písně Děkuji mu patří můj obdiv a poděkování.
Zamilovaní do sebe nasávají toho druhého i s tím, co má rád. Nějak takhle se mi kdysi do života dostal Francis Cabrel. Jeho Samedi soir sur la terre si vkládám do přehrávače dodnes, nejen v sobotu večer. Na tomhle náladovém albu se nachází i vyznání Je t´aimais, je t´aime, je t´aimerai – Miloval jsem tě, miluji tě, budu tě milovat.
O němčině by se dalo říct leccos, ale asi ne zrovna, že je zpěvná. Existuje však hudební žánr, s kterým si tenhle jazyk výborně rozumí: rap. Asi byste to do mne neřekli, ale mám ráda německý hip hop. Jestli se divíte, jak se mi to mohlo stát, poslechněte si třeba kousek od brémské skupiny Zentrifugal nazvaný Sommersonne (Letní slunce). Ani nemusíte rozumět textu, ostatně i když umíte německy, plyne refrén tak rychle, že napoprvé pochytíte jen jednotlivá slovíčka, léto, nebe, slunce, květiny, včely, čmeláci... Tok slabik samotný ovšem evokuje léto, klidně uprostřed sychravého podzimu.
Byla jsem svědkem toho, jak Bobby McFerrin dokázal rozezpívat i tak nevlídný prostor, jakým je kongresová hala na Vyšehradě. Jemu samotnému už se asi protiví, až mu z něj vstávají dredy na hlavě, ale mě hit Don´t Worry Be Happy vždycky znovu zbaví starostí a udělá šťastnou. Aspoň na chvilku.
Chraplák Toma Waitse je skvělý podkres pro pošmourné podzimní dny. Vemte si třeba Waltzing Matilda – je těžko představitelné, že by dnes nějaké rádio pustilo téměř osmiminutovou skladbu nebo že by dnes někdo kromě zapřisáhlých jazzmanů něco tak dlouhého vůbec složil.
Čím jsem starší, tím raději mám swing. A být mladší, zapsala bych se na kurz a naučila bych se lindy hop, charleston nebo boogie-woogie. Teď už by to ale mé plíce nejspíš neudýchaly a mé svěrače neuskákaly. A tak raději jen poslouchám, třeba R. A. Dvorského a jeho rozpustilou Sladce mě líbej.
Před lety jsem se ocitla ve Španělském sále na Pražském hradě na koncertě tureckého klavíristy Fazila Saye a ani Alenka v Zemi za zrcadlem nemohla být udivenější. Ne z toho prostoru; dávno vím, že není všechno zlato, co se třpytí. Ale z té hudby. Osm let jsem se učila hrát na klavír, ve výsledku marně. Nikdy mi nikdo nepředvedl, čeho je ten nástroj schopen, když se ho nebojíte, když vás těch osmaosmdesát kláves neděsí, když po vás nevyhazuje kopýtky tří pedálů, když si ho osedláte a nasadíte mu uzdu a když mu pak tu uzdu povolíte. Jako Fazil Say. Později jsem si pořídila nahrávku Black Earth a její titulní skladba je hudebním vyjádřením toho, co jsem se snažila tak kostrbatě popsat na předchozích řádcích.
Tenorista Rolando Villazon pochází z Mexika, žije ve Francii a několikrát už navštívil i Českou republiku. Zažila jsem ho naživo a povím vám, že hudba se sice obvykle poslouchá, ale tu jeho je třeba vidět. Proklikněte si záznam Villazonova duetu s Fatmou Said Papageno Papagena a pochopíte, proč.
Stalo se vám někdy, že vás hudba ve filmu zaujala natolik, že jste se pídili po jejím autorovi nebo interpretovi? Mně už párkrát ano, mimo jiné u krimisérie natočené ve švédsko-dánské koprodukci pod názvem Most. Takže už vím, že titulní skladba Hollow Talk je z debutového alba dánské skupiny Choir of Young Believers. Když si od nich pustíte i něco jiného, zní to dost na jedno brdo, ale mně se to jejich brdo líbí.
A je jich dvanáct, těch hudebních noticek. Výběr je to hanebně kusý. Však jsem ho taky rovnou nadepsala s pořadovým číslem jedna a nechala si otevřená vrátka, abych za čas mohla přijít s dalším tuctem. A tuším už teď, že jen co vypublikuju tenhle příspěvek, zazní mi v hlavě melodie a já se ťuknu do čela, jak jsem na ni mohla zapomenout. A přidá se další, a pak ještě jiná. I hudba mě totiž uvádí v úžas, přestože se v ní tak málo vyznám.
コメント