Na jaře mi bylo padesát. Z častých dotazů, co bych si přála k narozeninám, se zrodil nápad, nechat nadělit dárek svému rodnému Krnovu. Nápadů, na co se v rozpočtu města nedostává financí, se sešlo víc, ale za srdce mě chytil návrh projektu na zhotovení chybějících vitráží do interiéru Flemmichovy vily na Hlubčické ulici.
Theodor Flemmich se stal na počátku 20. století spolumajitelem jedné z největších textilních továren ve městě a nedaleko od ní si nechal postavit vilu. Projektant Otto Prutscher pamatoval i na detaily interiéru, mimo jiné okna propojující salon se zimní zahradou, která byla osazena vitrážemi. Dochované poškozené vitráže byly rekonstruovány v roce 2014. Ve vile ale stále chybí dvě malé vitráže a jedna velká.
Když jsem kolem vily, která za mého dětství sloužila jako kojenecký ústav, chodívala s rodiči zalévat záhony s jahodami a cibulí do nedaleké zahrádkářské kolonie, netušili jsme, že v ní jednou bude sídlit městské muzeum, že mí rodiče od ní budou bydlet přes ulici a že do ní budeme s tátou chodívat na výstavy.
Nápad dovybavit prostor chybějícími vitrážemi se mi moc líbil. Vitráž umí podtrhnout hravost slunečních paprsků a krom toho je krásná, křehká a tak trochu marnotratná, přesně jak se na narozeninový dárek sluší a patří.
Chtěla jsem rozjet sbírku přes Donio, ale ukázalo se, že to s ohledem na pravidla fungování muzea jako příspěvkové organizace není možné. Z veřejného crowdfoundingu sešlo a já jen rozeslala e-mail na všechny příbuzné, přátele a známé s odkazem na webové stránky sbírky, vytvořené mým milujícím mužem. A pak jsem jen čekala, přičemž jsem vůbec netušila, co vlastně můžu čekat. A to, čeho jsem se dočkala, bylo naprosto nečekané.
Podařilo se dát dohromady bezmála pětapadesát tisíc, což je částka, která postačí na vytvoření jedné malé a jedné velké vitráže. Tolik k ekonomickému úspěchu sbírky. Zasloužily se o něj desítky dobrých a štědrých lidí, rodáků i těch, kteří si Krnov dohledávali na mapě, blízkých přátel i lidí, které neznám a ani netuším, odkud se o sbírce dověděli. Ohromily mě emoce a reakce, které projekt vyvolal. Pro představu:
Jako první mi přispěl spolužák a moje první školní láska. Jeho odpověď na mou textovku s poděkováním za štědrý dar, který potěšil o to víc, že byl první, mě odbourala: Ahoj Maruško, přivádíš mne do rozpaků… Dlouho mi žádná žena neděkovala se sdělením, že jsem byl první.
Radní města, jejíž návrh jsem si nevybrala a která přesto přispěla, mi v odpověď na mé poděkování napsala: Velké poděkování patří právě Vám za skvělou iniciativu. Osobně jsem trochu naštvaná, že to nenapadlo mě samotnou. :-)
Kolega z práce se v poznámce k poukázané platbě podivoval: …jen nevím, jak s takovou mladou holkou souvisí to muzeum.
Pár pětkami přispěl prostřednictvím Petrova účtu i náš kocour.
Třídní učitelka ze základní školy a členka Matice slezské zavzpomínala na dobu, kdy spolek využíval prostory Flemmichovy vily pro akce, a krom příspěvku potěšila i přáním a uznáním: Máme Tě rádi a jsme na Tebe pyšní.
Máme tě rádi byl vzkaz, který se u zaslaných plateb opakoval často a vždycky mě pohladil. Obdarovaná jsem byla taky obnovením a přiživením některých starých vazeb. Když se s někým nevidíte třináct let, i krátké posezení nad kávou může prozářit váš den. Překvapili i staří kamarádi, kteří na mě nezanevřeli, ač se na ně nedostává času, stejně jako zdánlivě letmé kontakty z někdejších vzdělávacích kurzů.
Nesmírně obohacující byla i setkání s iniciátory a realizátory sbírky. Poslední zářijový pátek jsem podepsala darovací smlouvu s Městským informačním a kulturním střediskem a schůzka s jeho ředitelkou, paní Ing. Petrou Manczalovou, ekonomkou Ivetou Burdovou a vedoucí muzea Mgr. Ivanou Gerlichovou bylo velmi příjemná. Jsou to srdcařky, kterým na kulturním životě města opravdu záleží – a na nabídce akcí i jejich návštěvnosti je to znát. Vskutku oblažující bylo setkání s vitrážistkou, paní Ivetou Strnadovou v její dílně ve Vrbně pod Pradědem. Jako bychom se s Petrem ocitli v jiné dimenzi, jako bychom se dostali do nitra kaleidoskopu: sklíčka, kam se podíváš, a všude slunce, zatavené ve skle, pronikající hotovými vitrážemi a vyzařující z autorky samotné. Pobýt s ní byla radost, jasná jako střípky vsazené do mandaly ve stěně dílny.
A co bude dál? Nabízelo by se převést prostředky na účet muzea, ale to by je muselo ještě letos utratit. A protože paní vitrážistka bude mít volnou kapacitu na tvorbu vitráží až v příštím roce, dojde k předání daru na základě podepsané smlouvy v lednu 2024. Až budou vitráže hotové, dám všem dárcům vědět. Mám pro ně od vedení muzea slíbenou komentovanou prohlídku vily a případně i dalších krnovských objektů. Je na co se těšit. Vždycky je na co se těšit.