Když jsem před rokem přečetla román Houbařka od Viktorie Hanišové, poznamenala jsem si tehdy na Goodreads toto:
Jak já bych si přála, aby ta knížka byla o něčem jiném a já mohla s radostí a úsměvem napsat, že se mi fakt moc líbila! Ona totiž není o houbách, i když v ní plodnice i podhoubí hrají svou roli a obohacují vyprávění v mnoha významech a směrech. Ostatně právě proto, že na houby chodím ráda, jsem po téhle knížce sáhla. A taky kvůli autorce, od které jsem četla její překladové knížky a ty se mi líbily opravdu hodně. Houbařka je vážně dobrá kniha. Jen mě netěší číst o takových traumatech. Vím, že existují, že si je někdo v nějaké podobě bohužel prožívá. Ale právě ta věrohodnost mě děsí.
Nabízí se otázka, proč jsem po této zkušenosti sáhla po další knize stejné autorky. Může za to Jakub Pavlovský aka BOOK´S CALLING, který už roky pořádá setkání čtenářů nad vybranými knihami za účasti autorů. Jeho knižní klub mě lákal už dlouho, takže když jsem zachytila informaci že si na poslední lednovou středu do 1. podzemního antikvariátu v Hybernské pozval Viktorii Hanišovou k rozpravě nad její (zatím) poslední knížkou, šla jsem do toho.
Teda nejdřív jsem šla do knihkupectví a koupila si předmětný román nazvaný Neděle odpoledne. Už nad samotným titulem by se dala rozpoutat slušná debata. Povím vám k tomu jen tolik, že stejně jako autorčiny předchozí romány je i tento příběhem rodiny, ve které něco smrdí. (Kostlivce ve skříni má tak trochu evokovat i doprovodná fotografie.) A že vám o tom povypráví nejdřív syn, a pak k tomu něco dodá matka a nakonec dostane slovo otec. A že všechny tři postaví prozradí čtenáři víc, než si dokázali říct mezi sebou. A že právě ta jejich neochota, anebo neschopnost komunikovat brání tomu, aby se ten smrad u nich doma vyvětral. A že by to byla čirá depka, nebýt závěru knihy, za který patří autorce můj vděk.
Víc než Neděli odpoledne jsem si ale užila středu večer. Chci říct, že víc než kniha se mi líbila beseda nad ní. Nedivte se:
Konala se ve sklepě plném knih. Ach!
Nečekaným bonusem byla přítomnost čtyř spisovatelek za cenu jedné: Kromě avizované Viktorie Hanišové byly totiž přítomny další tři české autorky. Och! Jen jsem asi propásla moment, kdy moderátor večera spisovatelky představoval. Na první dobrou jsem poznala jen Alenu Mornštajnovou. Johó! Na další dvě jsem musela přijít z indicií utrousených během večera. S jednou mi pomohl internet, jednu jsem uhádla sama. Tadá! (Zkuste si to taky: Ludmila pracuje v PR oddělení Fakulty stavební ČVUT a píše po nocích, Markéta kromě vlastního psaní překládá z finštiny.)
Dostalo se mi cenných nevyžádaných rad, jak nabídnout knihu některému nakladatelství, i vyžádaných informací, jak Viktorie Hanišová tvoří, kde čerpá inspiraci, co ji nutká psát o disfunkčních rodinách, proč nejsou její příběhy veselejší a jestli ji psaní stále ještě baví. Hohó!
Krásně jsme se porochnili v nedělním odpoledni a dověděli se (mimo jiné), podle koho byly pojmenovány postavy Tea a Hyna, proč má otec v knize hned tři jména, jak se do příběhu dostali sektáři a šmejdi, kdo byl předobrazem kamaráda Mojmíra řečeného Vychcan a kde přišla autorka k jeho neskutečně bohatému expresivnímu výrazivu. Tvl!
A nádavkem jsem měla příležitost nechat si podepsat výtisk knížky a poděkovat Viktorii Hanišové i za její překlady (třeba za Starý kraj). Jo!
Pro organizátora Jakuba to byla už čtyřicátá devátá debata. Pro mne první, určitě ale ne poslední.