• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Oslov


Minule jsme si slíbili, že toho míň sníme a víc nachodíme. V Písku na náměstí si tedy dáme jen jednu pizzu napůl, a pak popojedeme kousek na sever do Oslova, nenápadné vesnice mezi dvěma řekami keltských jmen, které se kousek dál po proudu pod Zvíkovem stékají. Když si před nedávnem nechala obec vypracovat nový znak a vlajku, dostaly se do vítězného návrhu vedle oslí hlavy i obě vlnící se vody. Vltavy se naše oči nabaží dost přes týden, proto se vydáváme po značené naučné stezce k té druhé, k Otavě.


Vycházíme od kapličky Čtrnácti svatých pomocníků, směrem na Tukleky a hledáme, jestli někde v okolí nejsou nějaké Tamsedy. Nejsou, ale na kraji lesa je lavička s výhledem do kraje a tam chvilku posedíme. Pod křížem, který tu postavil hajný Josef Sluka na paměť svým třem dětem Josefu, Františku a Marii zemřelým v jednom týdnu na epidemii spalniček roku 1912 ráda za svého života sedávala jedna paní Maruška; má tady fotografii a spoustu květin. A jiná Maruška tu teď kouká na vesnici před sebou a představuje si, jak by mohla být hezká bez těch předimenzovaných solárních panelů na střechách řadovek a především bez těch katalogových bungalovů s nízkými černými střechami a zahrádkami pro golfisty, bez jediného stromu, hlavně že s bazénem. Snažím se uchlácholit své rozhořčení, že lidé jen chtějí bydlet a na víc než na dům na klíč nemají. Ale moc se mi to nedaří a je mi smutno z toho, že v polích rostou tyhle obludnosti, zatímco pusté domy na návsi chátrají a prorůstají travou. Těžko se mi to chápe, stejně jako se jiní zase diví, že vrážíme do rekonstrukce starého kamenného domu prachy, za které jsme mohli mít pohodlnou novostavbu. Slabost pro staré venkovské stavení máme naštěstí s Petrem společnou. Stejně jako radost z procházek a objevování české krajiny. Necháváme tedy Oslov za zády a noříme se do lesa.


Nebe je jasné, bez mráčků. Sluníčko svítí, s rozdáváním tepla je ale ještě opatrné. Šetří síly, přece jen ho čeká o hodinu delší směna. Stromy jsou stále ještě holé. Na oblíbenou psychologickou otázku, co bych byla, kdyby byla strom, obvykle nehledám odpověď mezi jehličnany, ale být listnáč znamená zvládnout zimu bez šatů. Brr, z té představy mě otřáslo. Ještě že nejsem strom. Z přemítání o mém dendrologickém alter ego mě vytrhne včela, která si zasedla na mého muže. Chvíli není jisté, kdo je víc v nepohodě a zda se to obejde bez ztrát na životech. Bylo to těsné, ale dopadlo to dobře.


Na chvíli se vynořujeme z lesa na krásnou loučku s potůčkem. Dnes je tu pusto prázdno, ale není těžké představit si vztyčenou skautskou vlajku a kolem ní rozestavěné stany. Zvlášť když je tu hned vedle studna a srub se zázemím. Není ale prostřeno a výdejní okénko je zavřené, tak jdeme dál a zastavíme se zase až na vyhlídce nad řekou. Stezka pak pokračuje po svahu strmém víc, než se mi líbí. Už se vidím dole v řece. Partyzánský terén. Co se divím, vždyť sledujeme naučnou stezku Partyzánská a po cestě míjíme i jeden z bunkrů. Mezi podzimem 1942 a létem 1943 tady operovali uprchlí váleční zajatci a spolupráce s nimi pro místní nedopadla vůbec dobře.


Dnes je další z někdejších bunkrů utopený pod hladinou přehrady, ke které se sjíždějí chataři a rekreanti, nalákaní třeba na glamping v Malém Oslově. V cizím termínu se sloučila slova glamorous (okouzlující) a camping (kempování). Můžete se na to dívat s despektem jako na ubytování v přírodě pro zhýčkance, kteří se nechtějí vzdát pohodlné postele, anebo s respektem jako na originální ubytování pro romantiky, kteří si chtějí užít soukromí. Nabízí se jurty, skleněná iglú, nebo třeba posedy. Kdo by v něčem takovém nechtěl zabukovat noc na výročí svatby. Jenomže tady, v Malém Oslově, koukáme jako ti malí osli na pár klasických chatek někdejšího kempu, do kterých někdo nastěhoval luxusní postel a zvenku je natřel pastelovými barvami. Tu cedulku glamping na příjezdovou cestu to chtělo, protože bez ní by to byl prostě jen kemp. Slušný, na hezkém místě, ale pořád jen kemp.


Po holém návrší mezi poli se vracíme zpátky do vsi. Živých vesničanů moc nepotkáme, zato se seznamujeme se zesnulými rodáky, kteří svého času požívali známosti a úcty. V roce 1839 se tu narodil Martin Josef Říha, který se ve svých šestačtyřiceti letech stal šestým biskupem českobudějovickým. A plaketa na jednom z domů připomíná dr. Josefa Kazimoura, narozeného roku 1881. Historik, zaměřený na hospodářské a zemědělské dějiny českého venkova, se zasloužil o vyčlenění části sbírek Národopisného muzea do samostatného Zemědělského muzea. Z digitalizovaného archivu fotoateliéru Langhans se na mě přes cvikr dívá lehce vyretušovaný padesátník s nakrátko sestříhanými ustupujícími vlasy, prošedivělým knírkem a rozpačitým úsměvem. Myslím, že přesně takhle by se díval, kdyby dnes navštívil své muzeum. Shodou okolností jsme ho před několika dny navštívili, na doporučení hned z několika různých stran, které spojovala jedna věc, jak jsme si zpětně uvědomili: všichni, kterým se v pražském Zemědělském muzeu líbilo, tam byli s dětmi. Tak jako se dává upozornění, že některé filmy nebo atrakce nejsou vhodné pro děti, mělo by se zavést analogické varování pro dospělé. Nebo jim vyhradit speciální návštěvní dobu. Možná mám jako bezdětná snížený práh tolerance, ale co je moc, to je příliš. Ještě nedávno jsem si myslela, že nejantikoncepčnějším místem je IKEA, ale tady jsem si nebyla jistá, jestli jsem se místo v muzeu neocitla v dětské herně. To by taky vysvětlovalo chabou kvalitu a informační hodnotu exponátů. Takže jestli máte děti, ideálně předškolního nebo mladšího školního věku, vzhůru na Letnou. Jestli ne, podržte se mnou chvilku ticha za zmarněné snahy pana doktora Kazimoura.


Jak těžké je zavděčit se všem, a že to vlastně nejde a ani to není potřeba, vypráví jeden tradovaný příběh, ve kterém vystupuje i titulární zvíře Oslova: Za horkého dne projížděl ulicemi města muž na oslu a vedle něj šel jeho syn. „Chudák dítě,“ zaslechl otec rozhovor kolemjdoucích, „otec se pohodlně veze a hoch mu sotva stačí!“ Zarmoutilo ho to, seskočil z osla a posadil naň synka. Jen o pár kroků dále ale někdo hartusil: „To je mi výchova! Mladý se veze jako pán a starý otec se trmácí po svých!“ Chlapec se začervenal a nabídl otci, aby si sedl za něj. O uličku dál se na ně obořila bába s holí. „Lidi, vidíte to? Ubohé zvíře! Vždyť se může strhnout, jak se na něm ti lenoši rozvalují.“ A divže je tou svou holí nepřetáhla. A tak otec i syn sesedli a vedli osla za sebou. A tu slyší z kraje cesty smích: „Takové hlupáky jsem ještě neviděl! Osel bez nákladu! To s ním jdete na procházku? Lidičky, vidíte to?“


Umím si vyprávění o vycházce kolem Oslova představit vtipnější, nebo míň kritické, nebo dramatičtější, nebo takovější, anebo makovější – ale vyšlo zrovna takhle, jako osel vedený za uzdu. Příště se třeba vyšvihnu do sedla.


#výlety