Tento příspěvek nosím v hlavě roky. Přesně dva. Vyčkávala jsem happy end. Nyní, když už je šťastný konec dokonce i navzdory podzimním mlhám na dohled, mohu se rozepsat a dopřát vám počtení bez nervy drásajícího napětí, jak to jenom dopadne. Už víte, že dobře.
Kdy vlastně začal její příběh? Když byla postavena, případně přestavěna? Když jsme ji poprvé viděli a představili si to sladké peciválení? Když jsme ji koupili (s chalupou návdavkem)? Když nás přestalo bavit ležet na ní vždy jen v embryonální poloze? Když jsme před třemi lety na Mikuláše odeslali email s poptávkou? Nebo 28. října 2018? Zkraťme to a začněme právě toho dne.
Strom svobody jsme v obci zasadili už v předvečer velkého výročí, a tak jsme vznik nové republiky oslavili zánikem staré pece. Pec nám totiž nespadla – pomohly jí ruce dvou mužských. Jak příhodné, že jméno jednoho je odvozeno od slova skála a jméno druhého se vykládá jako statný. Když se tedy Petr a Ondřej společně pustili do díla, sesypala se pícka na hromadu sutin, rozbitých cihel, keramických střepů a kovového odpadu. Nejzarputileji odolávaly dlaždice, ale i ty to vzdaly, a po jejich odstranění se ukázal jedinečný průřez vrstvami podlahy až po kamenné podloží.
Na torzo osekané pece se pak vrhl mladý pecař. Ne že by starý nebyl doma, ale nechtělo se mu do přestavby. Nabízel, že pec zbourá a postaví nám zbrusu nová kachlová kamna. My ale nestáli o zbrusu nové kachláky do našeho zbrusu starého stavení. Naštěstí jsme našli na internetu mladého pecaře a ukázalo se, že umí to, co chceme. Je to srdcař. Původně dělal do marketingu a počítačů a webových stránek, a když ho to přestávalo těšit, vyučil se kamnářem a rozšířil a zpestřil tak svou pracovní náplň. Jeho firma OBR kamna je akronymem jeho jména Ondřej Brichta. Nomen omen – na konzultaci za námi přijel chlap jako hora, a když se tenhle obr soukal do dvířek topeniště, nedokázala jsem si představit, že se z nich ještě někdy vysouká zpět. Vysoukal a s obličejem lehce od sazí nám položil několik otázek ohledně našich představ a očekávání.
Nejzásadnější bylo rozhodnutí, co má hotové těleso vlastně dělat. Mohlo totiž hřát, topit, akumulovat, zdobit – ale nemohlo to dělat všechno, ne pořádně. Funkci a podobu jsme dolaďovali několik týdnů a zadání nakonec vykrystalovalo do čtyř stěžejních bodů:
Chceme zděnou stavbu v kombinaci s přiznanými cihlami.
Potřebujeme prodloužit část na ležení.
Hodně stojíme o skleněná dvířka k topeništi, abychom se mohli kochat pohledem na plameny.
Fajn by byla plotýnka na udržování teplé vody na čaj.
Do mailové schránky nám pak chodily obrázky s návrhy, které jsme odesílali zpátky s šipkami, komentáři a dotazy. Zajeli jsme si do Plzně pro jednu cihlu, s kterou jsme pak objížděli obchody s keramikou a vybírali obklady a dlažbu, které by barvou i strukturou vzájemně souzněly. Našli jsme je tuším ve Španělsku (teda ne že bychom kvůli nim do těch Španěl letěli, globální obchod má i své výhody). Ostatně litinové prvky objednal pecař až odkudsi z Finska. Řešit uhlíkovou stopu jednotlivých dílů zrovna u kamen se mi nechtělo, už vůbec ne poté, co jsem našla zalíbení v ještěrce na poklopu na plotýnku. Vše naplánováno, domluveno, připraveno, na konci předloňského října pouštíme pecaře na chalupu a ten se pouští do díla a po měsíci, zrovna na svátek sv. Ondřeje, nám předává hrubou stavbu. Všimli jste si, jo? Jeden Ondřej bourá, druhý Ondřej staví a na Ondřeje odevzdá!
V této fázi přebírá štafetu Petr. Párkrát si zahrajeme puzzle s dílky dlažby, zkoušíme různé směrování a vzory, než ten nejpreciznější obkladač, s kterým jsem kdy měla tu čest, totiž můj muž, finální rozložení přilepí a vyspáruje. Pak dojde na kachličky a řemeslnický oříšek, jak velmi placatými čtverci obložit velmi nerovnou stěnu. I to se mu povedlo, a na krátkou chvíli, než zaschly spáry a kachličky se mohly omýt, zdobilo jeden z těch čtverečků prstem namalované srdíčko jako poděkování panu obkladači. Který se zakrátko převlékl za mistra truhlářského a vyrobil rošt. A nakonec objednal výrobu lichoběžníkové matrace. V naší chalupě totiž donedávna nebyl jediný pravý úhel, to až dostavbou pece jeden vznikl, ale jeden pravý úhel na obdélník nestačí.
Už je to uděláno, už je to hotovo, zazpívali jsme si, roztopili v kamnech a zalezli na pec. Vlastně se tam nejdřív rozvalil kocour a opatrně mňouknul, jestli nehřeje nějak moc. Tak jsme to osahali, změřili, dali mu zapravdu, sundali matraci a rošt a začali se zajímat o teplotu, při které dochází k samovznícení dřeva. A začali si nanovo dopisovat s kamnářem, který nakonec přijel a na lůžkovou část umístil ještě tři izolační desky s tunýlky pro cirkulaci vzduchu. Když jsme pak na ně lili samonivelační stěrku, byli jsme jako pejsek s kočičkou, kteří se místo pečení dortů dali na stavební úpravy a proškolit se nechali od Pata a Mata. Pohádky ale vždycky dobře dopadnou, takže nakonec přece jen zůstalo víc hmoty na peci než na zemi. Jen to ještě neměl být konec pohádky. Protože když se pak Petr chystal tu stěrku proříznout, aby se dala prostřední izolační deska kvůli čištění tunýlků vyjmout, oddělila se vrchní vrstva, jako když lžičkou rozbijete čokoládovou polevu Sachr dortu, a aby toho nebylo málo, tak se ta nešťastná deska ještě prolomila.
K vzteku, povím vám. K pláči, přitakáte. Mezitím opadaly listy z kalendáře a byl tu další listopad. Na dušičky jsme jeli pozdravit Petrovy prarodiče na hřbitov na půl cesty mezi Prahou a Plzní. Slovo dalo slovo, půl cesty my, půl cesty kamnář, přebíráme novou desku. Fajn, už to hřeje míň, jenomže zase vzlíná vlhkost na zdi u komína. Co teď? Tak ještě nový rošt, vyšší, s odvětrávacími mřížkami. Ještě že to Petra s tím dřevem tak baví. A že mu to jde. Viz fotografie v úvodu tohoto příspěvku. Sem, do této podoby, dospělo toto vyprávění.
A taky k dalšími listopadu. Jen to ještě neskončilo. Zbývá vyladit přívod vzduchu do topeniště, abychom nemuseli při roztápění nechávat nedovřená dvířka. Komunikace s pecařem se přesunula z mé adresy do schránky mého muže, jelikož zprávy se teď hemží výrazy jako anemostat, eliminace zakuřování, změna směru proudění vzduchu – a to by u mě určitě padalo do spamu. Ale jak jsem psala zkraje, šťastný konec je na dohled, a nazrál čas podělit se s vámi o naši radost. Ještě trocha kamnářské černi na přidané mřížky do topeniště a pár ozdob na rám roštu. A jestli se pak dlouho nebudeme hlásit, tak bude jasné proč: Válíme se na peci. To přece peciválové dělají, když už teda tu pec mají, ne?
A to už je opravdu skoro konec. Jen ještě tohle vám chci říct: Za ty tři roky jsem se o pecích a kamnech dověděla leccos. Ale v jednom pořád ještě nemám jasno a jakkoli u nás doma panuje velká shoda, v tomto nejsme zajedno: Jak je to s tou pecí z písničky? Koho na ni zavoláme? Dědečka, nebo kominíka, nebo někoho úplně jiného? A pomůžou čtyři rány, nebo jedna velká rána, anebo štětka v komíně? Tohle mi vrtá hlavou, když tak lehávám na té naší peci za komínem. Ale jen chvilku, než mě příjemné teplo ukolébá do stavu, kdy je mi to krásně šumák.