Na dnešní cestu si prosím vyhledejte mapu ostrova Rhodos, nasaďte si brýle na čtení a připravte si ukazováček. Máte? Výborně.
Teď si ten prst zabodněte do severního výběžku ostrova, tam, co leží jeho hlavní město, a pak pomalu sjíždějte podél západního pobřeží až do letoviska Ialysos. Z něj se vydejte jiho-jihozápadním směrem vzdušnou čarou na Pastidu, ale zastavte se na půl cesty. Nepředpokládám, že byste si vzali k ruce mapu zpřed 13. století, podle níž byste se ocitli na vršku Achaia. Na novějších mapách se to tady jmenuje Filerimos, v předkladu Přítel samoty. S tou samotou to tady dnes není žádná sláva, nicméně ve srovnání s jinými místy na ostrově tu panuje relativní klid, a to i navzdory početné paví populaci, o níž už padla zmínka dříve. Na troskách antického sídla se ve středověku usadili poustevníci s ikonou Panny Marie, pak si to tady zamilovali johanité a postavili tu nový kostel, pak se tu usadil sultán Sulejman a velel odsud obléhání Rhodu, a pak to tu měli ve správě italští okupanti, kteří se nejvíce podepsali na nynější podobě klášterního areálu. Fascinuje nás zejména svérázné využití drobků a střípků antických sloupů a reliéfů. Připadám si jako ve filmových kulisách pohádky o Růžence, jen místo šípků tady bují vavřínové keře a buganvílie. Z pahorku je hezký rozhled na zahrady a olivové hájky a staré vojenské letiště. Komu by to nestačilo, může projít alejí na konec křížové cesty a vystoupat na vyhlídku v obrovském betonovém kříži. Asi tušíte, že nám stačilo. Míjí nás pop, nasedá do auta a řidič ho odváží kdoví kam. Není důvod se tu zdržet déle. Pojďme zapíchnout prst jinam.
Jak se tak dívám na obrysy ostrova, připomíná mi rybu. Možná to bude tím, že tyto řádky píšu v Třeboni a na talíři se mi tu střídá kapr s pstruhem a cadátem. Takže Rhodos město jako horní ret, na východ od něj vykrojená tlamička. Výběžek u hradu Monolithos jako hřbetní ploutev a ta ocasní na jih od silnice spojující Apolakkii a Gennadi. Vidíte to? Tak teď si představte, kde by tak ta ryba mohla mít žábry. Jestli jste ukázali na Psintos, tak dobrý, ale tam je nedaleko vojenská základna, tam se nepohrneme. Nebojte se dopřát rhodské rybě větší hlavu. Eleousa, to je to místo, ke kterému vás naviguji. Na mapě se jeví jako obyčejná víska na kopci, ale kdysi sem jezdil na léto italský guvernér ostrova a zbytky jeho rezidence dělají z Eleousy pozoruhodné místo. Mezi lesy tady Italové vystřihli piazzu jak vyšitou, lemovanou arkádami a uzavřenou mohutným kostelem. Oč zachovalejší a udržovanější je Boží stánek, o to zchátralejší a zanedbanější jsou stavby světské. Já vás sem ale vedu kvůli cisterně na samém východním kraji obce. Je to neskutečně veliká kašna. A zatímco já si ji obcházím kolem dokola, odpočívá Petr natažený na jejím širokém okraji a ruku svěšenou pod hladinu si nechává oždibrávat zlatými rybkami. Navzdory megalomanským rozměrům té kašny je u ní příjemně.
Jen o pár kilometrů dál v horách je ještě jedno hezounké místo: Agios Nikolaos Fontoukli, rozuměj Svatý Mikuláš u lískových oříšků. Popravdě nevím, jestli zde rostou lískové keře, kvůli těm bych vás sem stejně netahala. Stojí tu však kostelík z počátku 15. století. Podle průvodce ho nechal postavit jeden domorodý správní úředník poté, co jeho dvě děti zemřely na mor. Pohnuté okolnosti vzniku stavby jsou zachyceny na freskové výzdobě na stěnách a klenbách. Mne snad ještě víc než obrázky zaujaly jiné věci. Váza u ambonu, do které někdo namísto květin vsadil paví péra. A mohutný fíkovník na nádvoří. Zakláním hlavu a představuju si, že na některé z horních větví sedí Zacheus. A hasiči na požární hlídce za kostelní zdí.
Další místo, o kterém vám chci povědět, hledejte na břiše rhodské ryby. Archangelos dostal jméno podle patrona zdejšího kostela, archanděla Michaela. Tak jako v Lindosu i zde stojí prolamovaná zvonice. Když jsme tudy projížděli poprvé, nějak jsme k ní netrefili, ale při druhé návštěvě jsme ji našli a zastihli ji krásně nasvícenou. Večer to na hlavní třídě žije, nás ale něco táhne mimo turistickou zónu, mezi domky s pestrými vrátky, a na pivko a limonádu si sedáme před kavárničku Tou Chronou Oi Drapetes na malém náměstí, kde kromě nás sedí jen starý soused paní majitelky. Když ten odejde, dáme se s ní do řeči a nakoukneme do interiéru, ve kterém zůstalo zachováno původní pódium, typické pro tradiční řecká obydlí. Návštěvu sedmitisícové vesnice zakončíme pohledem vzhůru k johanitské pevnosti. Na její zdi jsou napsána tři řecká písmena, dostatečně veliká na to, aby byla vidět do daleka, dostatečně kontrastní, aby byla k přečtení i v noci: OXI, čteno óchji, přeloženo ne, rozuměno ne vojenské diktatuře, během které se nápis na zdi objevil. Pro zajímavost, ano se řecky řekne ne.
Počítám, že z toho máte trochu zamotanou hlavu. Tak už vás nebudu unavovat a zavedu vás na pláž Stegna. Stačí, když se prstem po mapě vydáte nejkratší cestou k moři a jste tam. Můžete zaparkovat u kapličky a rovnou se vrhnout do vody, nebo se svalit na lehátko a nechat si přinést naporcovaný meloun na ledu, nebo si ve stínu banánových listů plážové restaurace Kyma (mořská vlna) pochutnat na grilované pražmě. A nabrat síly na další výlet, protože s tímhle velkým ostrovem jsme pořád ještě neskončili.