• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

Teď je ta doba příhodná


Trvá to už rok. Jen už se tomu neříká celostátní karanténa, protože kdo by se pořád vyslovoval a vypisoval s tak dlouhým slovním spojením? A když už ta pliaga, jak se o epidemii vyjadřuje moje teta na Slovensku, sužuje celý svět, pojmenovaly se uzávěry, které si vynucuje, stejným výrazem. Na rozdíl od příbuzných slov lock in a lock up, doložených už v 15. a 16. století, slovo lockdown je podle slovníku Merriam-Webster výrazně mladší. V 19. století se používalo pro zafixování klád a větví při splavování dřeva na vorech. V tom dnešním významu omezení pohybu osob je ovšem přesně stejně mladé jako já. Jen se používalo pro vynucenou izolaci primárně v souvislosti s vězni a blázny. Není tedy divu, že si v lockdownu připadám jako ve vězení a leze mi to na mozek.


O loňských narozeninách jsem se ještě mohla nechat vyvézt na procházku do karlštejnských lesů, letos už jsme si museli vystačit s procházkou v katastru obce. Jak vidno, nic moc se za ten rok nezměnilo, a pokud, tak spíš k horšímu. Když jsem před pár dny začala na současné situaci cíleně hledat pozitiva, uvědomila jsem si, že to není úplně snadné, a řekla jsem si o pomoc. Nachystala jsem si tři otázky:

  1. Dokážeš si na koronavirové době najít pro sebe něco pozitivního? Co to je? Co ti pomáhá? Co ti dělá radost?

  2. Co nového ses v posledním roce naučil, dozvěděl, co tě obohatilo?

  3. Máš tip na nějakou optimistickou hudbu, milý film, veselou knihu?

Z dlouhého seznamu lidí, jejichž odpovědi bych ráda znala, jsem (zatím) zvládla napsat jen některým. Mí respondenti tvoří nádherně pestrou společnost: svobodní, manželé, rodiny s dětmi; mladí i staří; Češi, Slováci, Němci, Britové; učitelé, duchovní, právníci, účetní, umělci; blízcí přátelé, příbuzní, bývalí kolegové, dávní kamarádi. A podobně různorodé byli i jejich reakce. Někdo odepsal okamžitě a spontánně, někdo nad otázkami hloubal a sepsal wordovský dokument, někdo raději zvedl telefon a zavolal.


Ta bohatost formy i obsahu mě překvapila a já s potěšením pozorovala, jak se v odpovědích odráží osobnost jejich pisatele. Když jsem četla dlouhý odstavec o terapii prací, o stovkách ušitých roušek týdně, natáčení v televizi, šestnácti slepicích v kurníku a třiceti kilogramech zasazených brambor, poznávala jsem v tom svou činorodou příbuznou. Hřálo mě u srdce číst vyznání už roky zamilovaného páru: Máme se furt moc rádi a umíme spolu a s pejskem být sami v kuse několik měsíců, ani jednou se nám nestalo, že bychom se poškorpili (nedej bože pohádali). Umíme být spolu a jsme spolu pořád rádi. A taky vyznání otce na rodičovské dovolené: Žádnou hudbu či film nepotřebuju. Smích dcery, sice prokládaný občasným pláčem, stačí.


Jakkoli by se mohlo zdát, že izolace lidi odděluje, není tomu tak. Ne vždy, ne všude: Musím říct, že ta doba vlastně docela stmelila naši rodinu. A to nemyslím jen nás dva a děti, ale i ostatní. Třeba s babičkou se prakticky nevidíme, jen na Vánoce za námi přijela, ale zase si častěji voláme, a dokonce se naučila i pracovat s Whatsappem a děláme videohovory, tak vidí děti na dálku častěji. A moje sestra teď necestuje po celém světě a je více doma, takže se taky vidíme častěji. A o semknutí ještě jinými slovy: Možná se i přes opatření blízcí lidé i kolegové více semkli a mnohé problémy, které se problémy dříve zdály, jsou dnes malicherné. Sílu soudržnosti moc pěkně vyjádřila kamarádka, když mi do telefonu vyprávěla, jak touhle pandemií u nich doma proplouvají a jak se navzájem střídavě drží a nesou, aby se nesesypali. Přesně jako ti voraři na řekách!


Některé odpovědi mě pobavily. Já pracuju také z domova, od 13. března loňského roku jsem byl fyzicky v kanceláři jen 9x, a už tam půjdu jen jednou. Podal jsem výpověď a jdu jinam. Změna práce není v těchto časech určitě snadná, ale ta formulace mě rozesmála. A když už jsme u práce z domova, tak pod postřeh: Ta doba mi přinesla o půl hodiny pozdější vstávání, což je pro mě – sovu – velká úleva, se podepisuju (v dny, kdy pracuji na dálku, si přispím o celou hodinu).


Obdržela jsem tipy na filmy, které musím bezpodmínečně vidět, rozrostl se mi seznam knížek, které si chci přečíst, a dostala jsem možnost rozšířit si hudební obzory. Nakonec to ale nebyly ani tak přímé odpovědi na mé otázky, co mě obohatilo nejvíc.


Skutečným obdarováním pro mě bylo sdílení. V jedné zprávě stálo: nic moc se mi neděje, jen blízká setkání mi schází. Taky jsem se už dlouho s nikým nesetkala. Ale ty maily a telefonáty v uplynulých dnech byly velmi blízké. A mnohdy i velmi intimní. Mí přátelé mi dovolili sdílet s nimi drobné radosti, ale i velké smutky, které jen víra, rodina a přátelé pomáhají ustát. Ozvali se mi i ti, kterým jsem se ohlásila po letech: Jsem moc rád, že jsi mi napsala, a budu rád, když to bude častěji. Některé odezvy ve mně vyvolávaly dojem, jako by příjemce na můj mail čekal, jako by vyhlížel záminku znovu navázat kontakt.


Kontakt – když už se rýpu v etymologii – má původ v latinském tangere, dotýkat se. Kde to není možné fyzicky, je na lásce vynalézavé, aby si našla způsob, jak se projevit. Podle amerického kazatele Billyho Grahama nám „Bůh dal dvě ruce - jednu, kterou přijímáme, a druhou, kterou dáváme. Nejsme cisterny vytvořené pro hromadění; jsme kanály vytvořené pro sdílení.“ V éře sociálních sítí se význam sdílení poněkud posunul. Můžete sdílet třeba tento text. Ale větší radost budu mít, když budete sdílet sebe. Co když teď někdo čeká právě na váš pozdrav? Teď je ta doba příhodná…


#víra