• Text: ťuhýk - foto: ťuhýk

V sibiřských lesích



Je mi chladno. Poslední dny pořád. Nevlídné vlhko a ledový vítr mě objímají ve své studené náruči a zavrtávají se do mne jako paraziti, vetřelci požírající veškeré teplo a energii mého těla. Navlékám mikinu, piju horký čaj a všechna jídla kořením chilli papričkami. Ještě by to chtělo nějakou hřejivou četbu, jenomže já, sama proti sobě, sahám po titulu psaném v třicetistupňovém mrazu a při obracení stránek cítím na prstech kapky tajícího ledu.


Kniha francouzského autora Sylvaina Tessona V sibiřských lesích se na seznam toho, co si chci přečíst, dostala v roce 2019. Byla tehdy jedním z titulů prezentovaných během Noci literatury a Martin Pechlát z ní předčítal vybranou ukázku na tartanu sportovního hřiště gymnázia v Botičské. Místo vcelku příhodné pro četbu z díla autora, který je více sportovcem než spisovatelem. Slíbil si, že před čtyřicítkou prožije nějaký čas jako poustevník v lesích, jak vysvětluje hned v první větě. O několik stran později vypočítává důvody, proč se izoloval v lesní chatě:

  • Býval jsem upovídaný

  • Toužil jsem po tichu

  • Nestíhal jsem vyřizovat korespondenci a musel se vídat s příliš mnoha lidmi

  • Žárlil jsem na Robinsona

  • Doma v Paříži jsem neměl tak dobře vytopeno

  • Byl jsem líný chodit na nákup

  • Nemohl jsem křičet a chodit nahý

  • Nesnášel jsem telefon a hluk

Kniha V sibiřských lesích je deníkem jeho pobytu na břehu jezera Bajkal od února do července 2010. Do zchátralé dřevěné chaty si naveze nákladním autem zásoby a šedesát sedm knih a plní si svůj slib, či spíše sen. Hledí z okna na jezero a přemítá:


Život v lesích jako útěk? Útěk říkají takovému nadšení ze života lidé, kteří uvízli na mělčině svých zvyků. Hra? Zajisté! Jak jinak pojmenovat pobyt v dobrovolném odloučení na zalesněném pobřeží s bednou knih a sněžnicemi? Hledání? Příliš silné slovo. Pokus? Ve vědeckém slova smyslu ano. Chata je laboratoř. Laboratorní stůl, kde lze nechat vysrážet touhu po svobodě, tichu a samotě. Experimentální pole, v rámci něhož lze vynalézt zpomalený život.


Záznam pobytu v odloučenosti není žádným převratným literárním námětem, nedávno jsem třeba psala o Vlčím ostrově Lajly Rolstadové. Ta se oproti Tessonovi více rozepisuje o životě v divočině, o tom, jaký je a co obnáší. Tesson se vyžívá ve filozofování, a třebaže i on popisuje, jak rybařil v řece, stoupal na vrcholy zasněžených hor, pádloval po jezeře a navštěvoval vzdálené sousedy, více prostoru než tomu, co dělá, je v knize vyhrazeno tomu, co si myslí:


Chata je dřevěný bunkr. Jak krásný je pancíř z klád! Borové trámy, alkohol a poezie tvoří trojitou čabraku. „Má chata je daleko a já nic nevím,“ – ruské přísloví vzniklé v tajze.


Některé pasáže pohladí až básnickým jazykem:


Raději mám lidské povahy podobné zamrzlým jezerům než bažinám. První jsou na povrchu tvrdé a chladné, ale přitom hluboké, vespod bouřlivé a plné života. Ty druhé vypadají hebce a měkce, ale jejich nitro je netečné a nepropustné.


Ale je to povětšinou pohlazení drsnou rukou, mozolnatou od štípání dřeva a sekání ledu a roztřesenou od stakanu vodky:


Kde se vzala moje láska k aforismům, postřehům a sloganům? A kde se vzalo mé upřednostňování jednotlivostí před celky, jedinců před skupinami? Z mého jména? Tesson znamená francouzsky střep, tedy fragment čehosi, co bylo. Ve svém tvaru uchovává vzpomínku na lahev. Střep by podle toho mohl být bytost tesknící po ztracené jednotě, hledající nový svazek s Všehomírem. Tedy to, co tady dělám, když se opíjím v lesích.


Taková je to kniha: vodky se v ní vypije víc, než je rozumné, a tak bolí jako střep. Je to škoda. Když už se někdo obdaruje samotou a nezblázní se z ní, čekala bych od něj nějaké hlubší poznání a poselství. Anebo moudré mlčení. Po přečtení jeho deníku mám více pochopení pro ženu, kterou nechal ve Francii a která k jeho překvapení nakonec nechala jeho, než pro něj. Ze stránek možná vystupuje Sylvain Tesson jako fyzicky zdatný jedinec a nemasovou literaturou odkojený intelektuál, ale sympatický mi není ani trochu. Může to být autorská póza, v tom případě dokonalá. Ale taky nemusí, v tom případě je mi to vlastně stejně jedno.


Kdy já jsem byla naposled sama, napadá mě teď. Déle než hodinu, déle než den? Kdy jsem byla naposledy v chatě bez vody a elektřiny? A kdy jsem si naposledy psala seznam knih, které bych si vzala na opuštěný ostrov? Jdu na to – teda na ten seznam.


Tesson, Sylvain: V sibiřských lesích. Garamond 2019. Překlad Tomáš Havel.


#knihy