Zkraje ledna mají laičtí ornitologové možnost zapojit se do výzkumu stavu českého ptactva prostřednictvím sčítání strávníků na krmítkách. Titul prvního letošního příspěvku by mohl svádět k domněnce, že bude právě o projektu Ptačí hodinka. O té jsem zde ale psala předloni a líp o té opeřené drobotině na naší zahrádce pořád ještě napsat neumím. Takže o čem že to teda bude?
To víte, já vám prozradím, že o sci-fi románu, jehož protagonistou je jezuitský kněz, který odletí navázat kontakt s mimozemšťany, a vy sáhnete po myši, najdete si v pravém horním rohu obrazovky křížek a opustíte stránku dřív, než stihnu říct škoda. Protože Vrabčák americké autorky Mary Doria Russellové je po všech stránkách to nejlepší, co jsem v uplynulém roce četla. Napsán byl už v roce 1996 tehdy šestačtyřicetiletou antropoložkou, která za svou prvotinu získala několik ocenění. Plným právem, vždyť u sci-fi románu je hodno obdivu už jen to, že ačkoliv se překladu do češtiny dočkal až po čtvrt století, neztrácí nic ze své čtivosti a aktuálnosti.
Autorka v rozhovoru připojeném k českému vydání osvětluje, jak ji oslavy pětistého výročí objevení Ameriky a hodnocení tehdejších kolonizátorů dnešními měřítky přivedly k nápadu napsat knihu i proč potřebovala její děj umístit zčásti mimo naši planetu. Příběh je rozkročen mezi roky 2019 až 2060 a střídá dvě časové roviny. Ta první vypráví o zachycení signálu z cizí planety, o přípravě jezuitské výpravy na ni a o prvním kontaktu s mimozemskou civilizací. Ta druhá zachycuje měsíce po návratu jediného přeživšího, Emilia Sandoze, během kterých se jeho představený a spolubratři snaží od fyzicky i psychicky zlomeného kněze zjistit, co se stalo a proč zprvu nadějná mise vyústila v tragédii. Takový je rám, obraz v tom rámu je ale mnohem barvitější a hlavně má obrovskou hloubku.
Bezmála pět set stran bez vyloženě záporné postavy zavání nudou k neučtení, nebýt toho, že jsou natolik živé, uvěřitelné a zajímavé, že je radost s nimi trávit čas a vžít se do nich. Nejpodařenější je dle mého soudu Anne, autorčino alter ego, šedesátiletá lékařka, skeptik výpravy se srdcem na dlani a velkou vnímavostí. Anne si prostě nelze nezamilovat. Její manžel George jí zdárně sekunduje. Jak o nich přemýšlí jeden z účastníků expedice v knize samotné: Krom všeobecných a velice užitečných profesních znalostí měli totiž Anne a George Edwardsovi dohromady značnou dávku moudrosti a celkem přes sto dvacet let životních zkušeností, to vše v kombinaci s fyzickou odolností a emoční stabilitou. Oběma navíc autorka nadělila neodolatelný humor: „Nemáte děti?“ zeptal se Emilio jednoho večera ke svému vlastnímu překvapení. „Ne. Ukázalo se, že v zajetí se nedokážeme rozmnožovat,“ odpověděl George bez známky rozpaků. Humor je to laskavý a snoubí se s moudrostí, jako když si Anne povídá s nejmladším členem výpravy o kněžských a manželských slibech:
„Něco ti prozradím, ty moje sladká tvářičko. Byla jsem vdaná nejmíň čtyřikrát, za čtyři různé chlapíky.“ Sledovala, jak se to Jimmy snaží zpracovat, než pokračovala dál. „Každý z nich se jmenoval George Edwards, ale můžeš mi věřit, že ten chlap, co na mě čeká támhle v ložnici, je úplně jiný živočišný druh než ten hoch, co jsem si ho vzala tenkrát před dinosaury. Samozřejmě že se některé věci nemění. Vždycky s ním byla legrace, nikdy neuměl hospodařit s časem a… no, po zbytku ti nic není.“ „Ale lidé se mění,“ řekl Jimmy tiše. „Přesně tak. Lidé se mění. Kultura se taky mění. Říše povstanou a zase padnou. Sakra. Vždyť i geologie se mění! Každých deset let, nebo tak nějak, jsme si s Georgem museli poradit s tím, jak jsme se změnili, a rozhodnout se, jestli dává smysl uzavřít nové manželství mezi těmito dvěma novými lidmi.“ Opřela se v židli. „Proto jsou sliby tak ošemetná záležitost. Protože nic nezůstane navěky stejné. Dobře. Dobře! Právě mě něco napadlo.“ /…/ „Možná pouze proto, že jen tak málo z nás je ochotno vzdát se něčeho natolik zásadního ve prospěch čehosi abstraktního, a tak se před vznešeností kněžských slibů chráníme tím, že když jim některý kněz nedokáže navždy a absolutně dostát, posmíváme se mu a pohrdáme jím.“ Otřásla se a najednou byl úplně maličká.“ „Jenže, Jimmy, to jsou tak nepřirozená slova. Pořád a navěky! To nejsou lidská slova, Jime. Dokonce ani kamení není pořád a navěky.“ /…/ „Jime, než poznáš, co je ve tvém vlastním nitru, neodsuzuj bezhlavě kněze. Ani nikoho jiného, když už jsme u toho…“
Je na čase povědět si o Emiliovi. Portorikánec Sandoz je ústřední postava příběhu, muž s pevným charakterem a dobrým srdcem a zároveň pěkně složitou a ne zrovna snadno proniknutelnou povahou, protože ač to byl muž mnoha jazyků, o nejhlubších zákoutích své duše mluvit nedokázal. I k němu si nakonec mé čtenářské srdce našlo cestu a přijalo ho jako bratra ve víře a v pochybách, v touze a hledání, v zamilovanosti do Boha i v zranění Bohem, v tázání a doufání v odpověď: Proč, ptal se jednou, by dokonalý Bůh stvořil vesmír? Aby mohl být štědrý, byl dnes přesvědčen. Pro potěchu z toho, že za čisté dary je někdo vděčný. Možná to bylo vysvětlením, co to znamená najít Boha: uvědomovat si své dary, vědět, že Bůh je velkorysý, vážit si velkých i malých věcí…
Emilio má v sobě něco z Kaina, něco z Lazara a hodně z Joba. Právě srovnání s touto starozákonní postavou mi pomohlo strávit tu část knihy, ve které se Emilio konečně svěří s traumatem, kterému byl vystaven. Byla bych si přála, aby to nemusel prožít, a když už musel, tak aby to nemusel vyprávět, ale bez toho by drama jeho víry, to obnažení až na dřeň, to zpochybňování a znovunalézání smyslu bytí nebylo tak hluboké, očistné a ozdravné. Pro něj i pro čtenáře, nakolik se nechají do přemítání o dobru a zlu vtáhnout.
A jak s tím vším souvisí vrabec? Vysvětlení hledejte pět stran před koncem knihy. Ale doporučuji se k němu poctivě pročíst od začátku, stojí to za to. Protože ať už jste z předchozích řádků nabyli jakýkoliv dojem a vytvořili si jakékoliv domněnky, Vrabčák má čím překvapit, třebaže první věta příběhu tvrdí opak: Při zpětném pohledu se dá říct, že se to dalo čekat. Co vy na to?