Když si můj tatínek jednou posteskl, kolik toho zapomíná, dostalo se mu útěchy od jeho nejmladší vnučky, že důležité k zapamatování jsou vlastně jen tři věci: jak se jmenuje, kde bydlí a že ho má babička ráda.
Adresa bydliště patří k základním informacím o člověku. Ptají se na ni snad všechny formuláře a prakticky se bez ní nedá existovat, takže to bydliště vlastně ani mít nemusíte, ale nějakou adresu ano, i kdyby měla být na úřadě. Nezbytnost adresy je výchozím bodem knihy autorky Deirdre Mask s titulem The Address Book. Tento anglický výraz se obvykle překládá jako adresář, ale výstižnější název českého vydání knihy by byl Kniha o adresách. Za překlad by ta kniha rozhodně stála.
Je rozdělena do několika oddílů, které problematiku adres nahlížejí z různých stran – z pohledu urbanistického, historického, politického, rasového i třídního. V jednotlivých kapitolách se pak autorka na příkladu vybraných měst zabývá souvisejícími tématy podrobněji. Putování po mapách začíná paradoxně v místě, které na mapách není – v kalkatském slumu. Místa bez adresy existují ale třeba i ve Spojených státech, zmiňována je konkrétně Západní Virginie a potíže s navigováním záchranných složek na odlehlé farmy uprostřed ničeho.
Že jestli se ta ulice jmenuje po tom humoristovi, reaguje taxikář na zadaný cíl cesty. A já rozšiřuju jeho obzory a vysvětluju, že se jedná jen o shodu jmen a že název ulice vzdává hold rozhlasovému reportérovi a odbojáři, který zahynul v koncentračním táboře. Pravidla pojmenovávání ulic jsou u nás překvapivě prostá: ulice nesmí nést jméno žijící osoby a v rámci jednoho města jsou vyloučeny duplicitní názvy. Kdo by nesoucítil s chudákem pošťákem v Londýně roku 1853, kdy se ve městě nacházelo, jak se lze dočíst v knize, rovných dvacet pět ulic pojmenovaných po princi Albertovi a stejně tolik ulic po královně Viktorii a mimo to dalších třicet sedm ulic Královských, dvacet sedm Královniných, dvacet dva Princezniných a spousta dalších matoucích duplicit napříč všemi šlechtickými tituly a k tomu ještě stejnojmenná náměstí, dvory, aleje a jiné topografické útvary. Anebo si představte nešťastného listonoše v Berlíně, kolikrát se mu v minulém století ve vleku dějinných událostí změnily názvy hlavních bulvárů. Politicky motivované přejmenovávání ulic jsme si ostatně užili i u nás. A některá toponymická pozorování vydají za rozsáhlé historické studie, jako třeba fakt, že když zemřel Martin Luther King, černošské komunity se dožadovali přejmenování ulic jeho jménem. V nizozemském Haarlemu trvalo pojmenování jedné z ulic jménem Martina Luthera Kinga pouhý týden, za tři týdny se objevila jeho ulice v německé Mohuči, ovšem v Atlantě, Kingově rodišti, se své ulice dočkal až za osm let.
Obzvlášť poutavé a silné byly kapitoly o významu adres při boji s epidemiemi. Vyprávění o viktoriánském lékaři Johnu Snowovi, který si dal tu práci a do mapy města zaznamenával všechny výskyty cholery v postižené čtvrti, až se mu podařilo určit kontaminovaný zdroj vody a vysledovat původce nákazy, tak toto vyprávění se četlo jako detektivka.
Tip na knihu o adresách jsem objevila díky Postcrossingu a střípky z dějin poštovnictví, zejména anglického, se mi v knize líbily snad nejvíc. Jen považte, že v ranných dobách anglického poštovního systému to byl příjemce, nikoliv odesilatel, kdo platil poštovné, představující pro pracující lid často mimořádné náklady. Ceny se lišily podle vzdálenosti a počtu listů v dopise. Dokonce i bohatí používali systém, kdy na stejnou stránku psali nejprve horizontálně, a pak vertikálně, aby šetřili papírem. (Jednou z takových pisatelek křižmo byla Jane Austenová.) Chudí byli mnohdy při posílání zpráv odkázáni na pocestné nebo na ústní vzkazy.
Když se řekne adresa, vybaví se mi ulice, číslo domu, směrovací číslo a město. Jenomže třeba v Japonsku pojem ulice neznají. Je to dáno historicky, že se dodnes orientují podle čtvrtí a bloků. A jak ukázal jeden experiment, vidění města je propojeno se způsobem psaní a popisem cesty. Když chcete, aby vám nakreslil, jak se někam dostanete, začne prý Japonec nákresem objektu, nějaké stavby, zatímco Evropan udělá čáru a odpíchne se od ulice. Nikdy mě nenapadlo systém ulic zpochybňovat, ale po přečtení knížky Deirdre Mask připouštím, že jsou případy, na které je tento systém krátký. Třeba ony slumy z úvodu knihy. Jak určit začátky a konce ulic a jak vůbec určit, kde končí jeden a začíná jiný dům. A jak tak o tom píšu, netřeba chodit tak daleko, stačí mi vzpomínka na bratislavské sídliště Petržalka, tam je vám adresa taky houby platná, protože ty ulice jsou tam tak dlouhé a různě lomené a domy tak nepropustné, že vás zachrání jen geniální smysl pro orientaci nebo fungující navigace.
Jedním z pokusů naší doby o překonání systému adres postavených na trojčlence ulice – číslo domu – město je systém What3words z roku 2013, podle Wikipedie globální lokalizační systém založený na rozdělení zemského povrchu na 57 bilionů čtverců o velikosti strany 3 m a pojmenování každého z nich kombinací tří slov. Systém umožňuje takto jednoduše najít na mapě kterékoliv místo na Zemi. To je pravda. Když si na stránkách naťukáte hlasitý.nejlépe.košík, najdete naši oblíbenou restauraci. Jasně že snazší je naťukat do Googlu Šmilovského 12, Praha a jste tam taky. Protože kdo si má pamatovat ta tři naprosto nesouvisející slova, že? Umím si nicméně představit, že v neobydlených oblastech, třeba uprostřed lesa nebo pouště, může systém tří slov určení polohy usnadnit. Tedy pokud z nějakého důvodu nelze udat rovnou GPS souřadnice. Předpokladem dorozumění ale je, že se obě strany shodnou na jazykové verzi. Ta tři slova byla lokacím přidělena náhodně a jsou neměnná, ovšem v různých jazycích jsou různá, nejedná se o překlad týchž slov. Takže máte-li přepnuto do angličtiny, hledejte zmíněnou restauraci pod slovy issue.crisps.cycles. S aplikací lze strávit pár pěkných chvilek zjišťováním, která tříslovná pojmenování charakterizují místa, na kterých se obvykle vyskytujete. Zdalipak najdete nějakou spojitost mezi danými třemi slovy, která ukazují na vaši kancelář, nebo na vaši kuchyň, či vaši zahradu?
Kdyby někdy někdo knihu o adresách přeložil, zasloužila by si připsat zvláštní kapitolu o adresách v našem prostředí: o josefínském katastru, o dvojím číslování domů (číslem popisným a číslem orientačním), o orientaci na malých vesnicích a ve velkých městech, o nejfrekventovanějších, a naopak nejoriginálnějších názvech ulic, nebo o orientaci za pomoci čísel na pouličních lampách. Téma je to široké jako pařížské bulváry. To berte jako nápovědu k identifikaci úvodní fotografie.
A závěrem perlička: stalo se v jedné nejmenované jihočeské vesničce na jednom nejmenovaném dvorku. Spolu s domácími tam sedí pár sousedů na návštěvě. Z družného povídání a popíjení je vyruší policista, který se přišel zeptat na jedno číslo domu. Jeden z bodrých sousedů ho suverénně posílá dál do vsi, že to hledané číslo musí být určitě nahoře. Po chvíli se policista vrací a s lehkou výčitkou říká, že to číslo je přece tady. Načež soused, zosobnění zenového klidu, připustí: Aha, tak asi ano, když to říkáte…
Comments